Praha zažila několik defenestrací, jen při jedné se neumíralo

Někteří historikové operují i s termínem „čtvrtá" pražská defenestrace, která odkazuje na tragickou smrt československého ministra zahraničních věcí Jana Masaryka v roce 1948. První pražská defenestrace, která dala podnět k vypuknutí husitské revoluce, se udála před 600 lety, 30. července 1419, na Novoměstské radnici v Praze.

Z hlediska zahraničí je nejdůležitější defenestrací ta z roku 1618, která odstartovala třicetileté válečné běsnění na evropském kontinentu. Pro český národ zase bývá významnější rok 1419, kdy vypukla vrcholná fáze husitské revoluce, která změnila smysl národních dějin, a stala se prvním článkem evropských reformací. Defenestraci z roku 1483 nepřikládá většina historiků větší význam.

Samotný pojem defenestrace byl poprvé použit až v roce 1618 krátce poté, co se z oken české kanceláře proletěli známí místodržitelé Slavata a Martinic spolu se svým písařem. Použili jej sami čeští stavové ve své obsáhlé Apologii, kde se snažili především cizině vysvětlit své stanovisko a pohnutky, které je vedly k útoku na královské místodržící. Defenestrace byla v Apologii líčena jako tradiční český způsob potrestání rušitelů náboženského pokoje.

Při první defenestraci byli 30. července 1419 protihusitští novoměstští radní zabiti svržením z okna Novoměstské radnice. Zahynulo 13 lidí. Událost je považována za počátek husitských válek.

Druhá defenestrace z 24. září 1483 se udála při bouřích pražského obyvatelstva za vlády krále Vladislava Jagellonského. Strana podobojí se tehdy cítila ohrožena katolíky, kteří ovládali Staroměstskou radnici. Zastánci husitství tak provedli převrat na Starém i Novém Městě a na Malé Straně. Defenestrace měla jen jednu oběť, staroměstského purkmistra. Vývoj pak směřoval k náboženskému smíru a vyhlášení rovnoprávnosti obou církví na kutnohorském sněmu v roce 1485.

Třetí pražská defenestrace z 23. května 1618 byla výsledkem nábožensko-politických třenic v 17. století. Ačkoli se obešla bez obětí na životech, poznamenala české země i celou Evropu na stovky let. Defenestrace fakticky zahájila české stavovské povstání a následně i třicetiletou válku.

Z okna Pražského hradu byli tehdy vyhozeni místodržící Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka s písařem Filipem Fabriciem. Pád z výšky asi 16 metrů ale přežili. Aktem vyvrcholil boj českých nekatolických stavů proti vládnoucím katolickým Habsburkům.

Někteří historikové operují i s termínem „čtvrtá" pražská defenestrace, která odkazuje na tragickou smrt československého ministra zahraničních věcí Jana Masaryka 10. března 1948. Podle některých poznatků mohl být oblíbený ministr z oken svého bytu v Černínském paláci vyhozen těmi, kteří měli eminentní zájem na jeho likvidaci. Existují ale též teorie o Masarykově sebevraždě (sám z okna vyskočil) či o nehodě (Masaryk se prý pokoušel po římse utéci ze svého bytu a z římsy spadl).

S prvními případy středověkých defenestrací se lze setkat v západní Evropě, kterou zasáhla ve vrcholném středověku jako první celospolečenská krize, která se následně jako vlna prohnala většinou zemí náležejících do sféry západního křesťanství.

Jeden z nejvýznamnějších defenestračních aktů té doby se odehrál roku 1378 ve městě Lovaň, které se tehdy nacházelo v Brabantském vévodství. Ve městě panovalo napětí mezi řemeslníky a patriciji, kteří ovládali radnici. Jeden z vůdců řemeslnických cechů, Wouter van der Leyden, násilně s podporou ulic obsadil radnici a převzal kontrolu nad městem.

Patricijové museli město opustit, ale po krátkém vyjednávání přistoupili na podmínky smíru, který pro ně byl nevýhodný a ponižující. Když se vrátili zpět do města, podařilo se jim znovu se chopit moci, přičemž v Bruselu dokonce zorganizovali van der Leydenovu vraždu. Řemeslníci se po zprávě o této události vydali do ulic a spolu se sympatizanty z řad měšťanů vzali radnici útokem. Při defenestraci bylo zabito nejméně 15 patricijů.

Na území českých zemí vypukla první známá defenestrace v roce 1418 ve slezské metropoli Vratislavi. Také zde hráli tehdy významnou roli nespokojení řemeslníci. Ti se po marných pokusech o dialog s patricijskou vládou ovládající městskou radnici odhodlali ke kolektivnímu radikálnímu činu.

Po předem naplánované akci dobyli radnici a sedm radních, kteří jim padli do rukou, dílem sťali a dílem vyházeli z radničních oken. Na jejich místo byla dosazena nová městská rada, která Vratislav spravovala až do chvíle, kdy se v branách města objevil římský a uherský král Zikmund Lucemburský, v té době navíc také legitimní dědic českého trůnu. Účastníci defenestrace byli potrestání, 23 z nich skončilo na popravišti.