Praha mě svou pestrostí i v pětašedesáti denně překvapuje, říká Vladislav Dudák

Můžete prosím vysvětlit, proč má kniha Velká Praha podtitul Drobnovhledy?

Slovo „drobnovhledy“ je zřejmě vložením písmene v novotvar. Jedním z důvodů jeho použití, přiznám se, byla snaha o ozvláštnění (paradox Velká Praha a drobno-vhledy). Hlavním důvodem ale bylo to, že jsem jako editor tak koncepci knihy cítil. Nechtěli jsme se spoluautory psát velké souhrnné kompendium o Velké Praze, ale spíše souhrn drobných nahlédnutí, vhledů, které by daly fenoménu Velké Prahy „vůni a chuť“. Ukázali v několika „nakouknutí“ na její osobitost v tom příjemném i méně příjemném; tedy nahlíželi jsme do světel i stínů města. 

Knihu kromě textu doprovází i řada fotografií, troufnu si říct, že přinejmenším některé z nich jsou nikdy nepublikované unikáty. Jak se vám je dařilo sehnat?

Velmi a ochotně pomohl Archiv hl. m. Prahy. Řada ilustrací ale pochází z dlouhodobého hledání ve starých knihách a časopisech. Zážitkem jsou staré magazíny, ať již jde o prestižní Světozor nebo Zlatou Prahu, zábavní týdeníky Pestrý týden a Český svět nebo o časopisy módní, jako byla Eva. Vedle odborných periodik (třeba Architektonický obzor) stojí za to zalistovat i v časopisech „okrajových“ jako například Králíkář nebo Lovecký obzor. O životě v dané době napoví velmi mnoho inzertní rubriky; je chyba je opomíjet. 

Kniha vyšla před několika měsíci. Jakou na ni zatím máte zpětnou vazbu?

Stará redakční zásada zní: „Když přijde kniha z tiskárny, nesmíš ji hned otevřít, protože první, co uvidíš, bude chyba.“ Jsem si vědom řady nedokonalostí. Tentokrát nás autory ale příjemně překvapil téměř jednoznačný příznivý ohlas. Čtenáři říkají, že se dobře čte, podle nálady a zájmu i na přeskáčku, a je plná zajímavostí. Zdá se, že se nám podařilo zvolit formát psaní, který se zalíbil. To je do jisté míry zásluha dlouhých koncepčních příprav a diskusí, ale nakonec má v přijetí knížky stejně hlavní slovo náhoda a štěstí. 

Nejedná se o Vaši první knihu s pražskou tematikou. Platí, že zároveň není ani poslední? 

Zajímá mě v posledních letech hlavně všechno kolem Vltavy. Svou profesí i srdcem jsem ale filosof; připravuji knížku esejů, rád bych i netradiční publikaci o filosofii, kterou nosím dlouho v hlavě. Ale limity, které nám dává věk a zdraví, jsou stále přísnější. 

Mnoho staveb, o kterých v knize píšete, již nestojí. Jaké ztráty Vás osobně mrzí nejvíc?

Nejde jenom o ztráty ve smyslu, že něco zmizelo, ale i o ztráty, že se pak na tom místě něco nového postavilo. Někdy je mi smutno z toho, jak se proměnil kolorit a zástavba vltavských břehů, škoda těch mlýnů… Ale nemyslím si, že by ztráty prvorepublikové Prahy, byly zas tak hrozné. Je mi třeba líto, že zcela zmizel zábavní park Eden ve Vysočanech. Každé velkoměsto by mělo mít takovou stálou oázu lidové zábavy. Eden byl v lecčems mimořádný. Měl například horskou dráhu dlouhou pět kilometrů!

Čtěte také:

Kniha Velká Praha nahlíží za kulisy velkoměsta

Tak na tuto otázku nedovedu odpovědět. Toto město mě svou pestrostí i v mých pětašedesáti neustále překvapuje. Každý den v roce, za každého osvětlení a v každé mé náladě to může být jiné místo. Roli hrají i osobní vzpomínky, něco zase vidíme pod vlivem vynikajících spisovatelů, kteří o Praze psali. Můžeme začít pohledem na město z Mariánských hradeb, přecházet od katedrály po činžáky na Žižkově, projít se kolem oázy zahrádkářské kolonie, osvěžit se v Prokopském údolí, Stromovce nebo v Riegrových sadech, toulat se průchody Starého Města i po zbytcích blátivých potahových stezek podél Vltavy, sledovat bohatství ornamentů dláždění i mříží balkonů, obdivovat (zvláště při dešti) barevnost kamenů dlažby a zdí. Radovat se z nápaditého interiéru moderní kavárny i z těch mála hospod, co se naopak moc nezměnily. A těšit se na jaro, kdy temná Vyšehradská skála nádherně zasvítí trsy žlutě kvetoucí tařice skalní, a znovu si prohlédnout téměř neznámou mozaikovou kachlovou výzdobu nenápadné lékárny pod ní. 

V současnosti se hodně probírá téma železničního mostu pod Vyšehradem. Opravit, nebo nahradit novým? Jak jako spoluautor výpravné knihy „Praha mosty spojená“ hodnotíte nedávno představený vítězný návrh?

Na to by mnohem kompetentněji odpověděl spoluautor architekt Vítek Rýpar. Podle mého spíše pocitu než názoru vítězný návrh ani neurazí ani nevzbudí nadšení. To je bohužel poměrně častý jev současné pražské architektury, na níž se podílí město (téměř chybějící vypisování mezinárodních soutěží je jednou z příčin). Ale pozor, vzniká i řada nádherných staveb! 

PhDr. Vladislav Dudák

Jaké například?

Z těch, u kterých již čas potvrdil, že dotvořily genia loci města, jsou mimo jiné betonové skořepinové věže emauzského kostela (1968) nebo Tančící dům (1996), z nejnovějších například Technická knihovna v Dejvicích, nový Trojský most, nájemný komplex Luka Living a řada dalších. Asi někoho pohorším, ale pomalu a postupně se mi začala líbit i žižkovská televizní věž, která svou výškovou dominancí „tvrdí muziku“. Velmi zvědavý jsem mj. na podobu City v místě bubenského nádraží.