Povstáním v Praze vyvrcholil odboj proti německým okupantům

Pražskému povstání předcházela řada vzpour po celém protektorátu, intenzivní partyzánská činnost, ale i zprávy o brzkém konci války, smrti Hitlera, dobytí Berlína a pověsti o blížících se Američanech.

Odbojoví důstojníci připravovali ozbrojené vystoupení v Praze již od února 1945, kdy se snažili organizovat vlastence. Počátkem května se ze zbytků nacisty zdecimované odbojové organizace Obrana národa zformovala velitelství Alex a Bartoš v čele s generály Františkem Slunečkem a Karlem Kutlvašrem. Ještě předtím vznikla ze spolupráce všech složek politického odboje Česká národní rada, jejímž předsedou se stal profesor Albert Pražák.

Již 4. května rozhodla protektorátní vláda o zrušení nařízení o dvojjazyčném úřadování, dvojjazyčných nápisech a zákazu vyvěšování československých vlajek a ministr dopravy Jindřich Kamenický pokyn železničním a poštovním úřadům, aby odstranily německé nápisy.

Tato aktivita se rychle přenesla i na ostatní obyvatele, kteří začali ničit německé názvy ulic a obchodů. Na pražském Václavském náměstí se scházely davy lidí a šířily se pověsti o blížících se Američanech.

Signál k povstání dalo velitelství Bartoš v sobotu 5. května prostřednictvím rozhlasu. Němci se snažili českému vysílání zabránit a o budovu rozhlasu propukly nejtěžší boje, povstalci ho ale ubránili.

Po poledni se z přijímačů ozvalo volání o pomoc, což znamenalo signál k povstání na celém území protektorátu a také příliv bojovníků z venkova. Zapojili se i četníci, policisté a členové protektorátního vládního vojska.

Praha se stala neprůchodnou pro německé ústupové plány (milionová německá armáda byla obklíčena na Královéhradecku a hodlala se probít do amerického zajetí), proto ráno 6. května začala silná německá ofenziva. V ulicích vyrostlo více než 1500 barikád, které hájilo přes 30 000 povstalců. Rozhlas opakovaně volal o pomoc.

Dnem nejtěžších bojů v Praze se stal 7. květen. Špatně vyzbrojení povstalci postupně ztráceli osvobozená území a především stovky životů. V kritických chvílích přišla Praze nečekaná pomoc od Ruské osvobozenecké armády (ROA) generála Andreje Vlasova (údajně proti jeho vůli, Vlasov tehdy v Čechách nebyl a vojákům velel generál Sergej Buňačenko).

Vlasovci – bývalí rudoarmějci, kteří v německém zajetí vstoupili do nacistických služeb – se koncem války snažili projít k Američanům. V Praze od 6. května obsazovali důležité opěrné body (například ruzyňské letiště) a část města. ČNR je však z obavy před reakcí Sovětského svazu odmítla uznat za spojence, a proto v noci na 8. května Prahu opustili. Přestože zhruba 300 vlasovců v Praze padlo, komunistická propaganda o nich po válce mlčela.

Londýnský exil se snažil přesvědčit americké velení o nutnosti zásahu do bojů o Prahu. Američané však trvali na dohodě s Rudou armádou, podle níž byly Čechy sovětskou operační zónou. Rudá armáda, která zahájila Pražskou operaci 6. května, se musela nejprve probojovat přes Krušné hory.

V návaznosti na všeobecnou kapitulaci německých sil v Evropě podepsal 8. května velitel německých jednotek generál Rudolf Toussain s národní radou dohodu o kapitulaci. Někteří z velitelů, především z řad SS, se ale dále odmítali vzdát komukoli jinému než Američanům.

První sovětské tanky přijely do Prahy 9. května kolem 3:00, poslední bojové akce skončily dopoledne. Již v 7:40 nechala ČNR rozhlasem odvysílat prohlášení začínající slovy: „Slavná Rudá armáda vstoupila na půdu svobodné Prahy…"

V Pražském povstání zahynulo na 3000 lidí. Vedle Čechů i lidé řady dalších národností, kromě asi 500 vojáků Rudé armády (včetně okolí Prahy) a 300 vlasovců i například uprchlíci ze zajetí. V roce 2015 dějepisci z Vojenského historického ústavu (VHÚ) vydali dosud nejpřesnější seznam padlých, když původní poválečný rozšířili o asi 1200 jmen na 2898.

Kartotéka obětí Pražského povstání Oblastní kriminální úřadovny Praha, která je přístupná na stránkách VHÚ, obsahuje údaje o 2753 osobách násilně usmrcených v době Pražského povstání, z toho je 1998 Čechů, 432 Němců a 77 Rusů (zahrnuje všechny národnosti tehdejšího Sovětského svazu).

Velitel Pražského povstání generál Kutlvašr byl po komunistickém puči odsouzen v květnu 1949 za velezradu na doživotí. Na svobodu byl propuštěn v roce 1960 a následující rok zemřel. Hlavní Kutlvašrovou „chybou" zřejmě bylo, že přiměl Toussainta (který byl v 50. letech jeho spoluvězněm v Leopoldově) ke kapitulaci, čímž umožnil, aby půl milionu německých vojáků přešlo do zajetí k Američanům a nesnažili se probojovat Prahou.

To se ale nelíbilo sovětské straně, z jejich pohledu prý napomohl k posílení vojenského potenciálu nepřítele. Proto byl s dalšími vůdci povstání prohlášen za nepřítele SSSR.