Porodnice z režných cihel láká filmaře, použité zdivo mělo pomoci bojovat s horečkou

O narození prvního z nich informovaly Národní listy ve svém vydání z 28. dubna 1875. „Nová porodnice již odevzdána jest svému účelu. Předevčírem večer přijala prvého novorozence, holčičku. Matka její jest Barbora Koutná z Rožmitálu," stálo ve skromné novinové noticce o premiérovém porodu.

O dalších osudech holčičky jménem Eugenie už dnes není zpráv. Po Barboře Koutné pak využily služeb „červeného domu" tisíce dalších žen, které přicházely do ve své době nejmodernějšího zařízení, při jehož stavbě se projektant Hlávka inspiroval například v Bruselu, Paříži či Vídni.

Boj s nebezpečnou horečkou omladnic

Ovšem použití režných cihel, díky nimž se majestátní stavba stala oblíbenou kulisou pro filmaře (hrála například ve snímcích Nebeští jezdci nebo Tajemství Ocelového města), vůbec nebylo Hlávkovým nápadem.

Podle nedávno objevených dokumentů ze 60. let 19. století, kdy se stavba porodnice chystala, totiž na tomto materiálu trvala výběrová komise. Podle tehdejších představ totiž mělo neomítnuté zdivo pomoci v boji s infekcemi, zejména se smrtelně nebezpečnou horečkou omladnic.

Pojetí stavby je však už jen a jen dílem Josefa Hlávky, který pro vnější podobu našel inspiraci v severoněmeckém neogotickém slohu, uspořádaní 11 traktů pak projektoval na základě studia nejmodernějších zařízení své doby.

Stavba se protáhla a prodražila

Budování Zemské porodnice, které začalo po několika letech příprav v roce 1867, však i přes stavitelovy zkušenosti nebylo bez potíží. Hlávka vedl například spory s dodavateli nekvalitních cihel, dva roky po začátku stavby se navíc zhroutil a dílo dokončili jeho asistenti.

I kvůli prusko-rakouské válce a jejím následkům se nepodařilo dodržet plánovanou dobu výstavby, podle původních představ měla být porodnice hotová za čtyři roky, nakonec ale dokončení areálu ležícího na hraně nuselského údolí trvalo dvakrát déle. Projekt se také výrazně prodražil – místo 400 000 přišel komplex na 946 000 zlatých. Praha za ně ale dostala moderní ústav, který nabízel jak diskrétní služby movitým rodičkám, tak kvalitní péči těm nejchudším ženám, často svobodným matkám.

V tom nový ústav navázal na nejstarší pražskou porodnici, jež byla otevřena v listopadu 1762 za vlády Marie Terezie a rodily se v ní často právě děti z nemanželských vztahů. Od začátku 80. let 18. století porodnice sloužila i k praktické výuce porodníků a porodních bab. Původně sídlila v Soukenické ulici, později se přestěhovala do Vlašského špitálu po Jánským vrškem a roku 1789 se přestěhovala ke kostelu sv. Apolináře, jen čtvrt kilometru od místa, kde o 80 let později vznikl Hlávkův komplex.

Síť pražských porodnic

Po Zemské porodnici v Apolinářské ulici, projektované na zhruba 3000 porodů ročně, vznikla do konce 19. století ještě porodnice na ostrově Štvanice. Ta však, podobně jako o něco mladší ústav v Rooseveltově ulici v Bubenči, už dnes dávno nefunguje. Za první republiky pak přibyla dodnes sloužící porodnice ve Vinohradské nemocnici (dnes Fakultní nemocnice Královské Vinohrady), kde v roce 1924 v rámci chirurgie otevřeli dvacetilůžkový gynekologický oddíl.

Dnešní podoby pak síť pražských porodnic nabyla po druhé světové válce. Na specializovaný Ústav pro péči o matku a dítě se nejprve změnilo někdejší luxusní sanatorium u Vltavy v Podolí, porodnické oddělení vzniklo i v Thomayerově nemocnici (za první republiky sociální Masarykovy domovy). Porodnice je také ve Fakultní nemocnici Motole – koncem roku 1996 se jako první oddělení přestěhovalo do nové budovy – a na Bulovce, kde sídlí v pavilonu z 80. let.