Pavel Kosatík: O TOM BENEŠOVI

Je viníkem odpovědným za to, že mnoho lidí u nás dodnes k demokracii těžko hledá vztah? Budeme se donekonečna přít o to, jestli byl stát s tolika menšinami vymyšlen jako životaschopný, jestli jsme se místo Mnichova neměli bránit, jestli byl v pořádku odsun Němců, jestli bylo správné orientovat stát místo k Západu na Sovětský svaz atd.? 

Kosatíkova kniha, opřená o důkladné materiálové studium, je určená široké veřejnosti. Autor se domnívá, že traumat s Benešovým jménem spojených se můžeme zbavit, dávné chyby neopakovat a vytvořit si k státu lepší vztah, než máme poděděný – a snaží se proto o nový pohled na hrdinu, bez předsudků.

Slovy autora z předmluvy knihy:

Tato kniha vznikla z pocitu, že Benešovo trauma jsme zdědili spolu s ním a po něm. A že je dál kopírujeme ve své národně-společenské DNA z generace na generaci. Propásnou-li člověk nebo společnost příležitost k podstatnému činu, často pak dlouho okolo této nově vzniklé prázdnoty v sobě jen marně krouží a nevědí si rady, jak se k sobě samým postavit. Dostat se ze stavu takové kolektivní neurózy, osvobodit se, lze buď novým činem, který staré trauma umožní prožít a vyřešit napodruhé o něco lépe, anebo reflexí onoho dávného ne-činu a jeho příčin.

Naše budoucí činy nám chystá osud, tato kniha je pokusem o ono zmíněné zrušení kouzla slovem. Pojďme zlomit prsten. Zkusme se probudit ze spánku. Není nutné bránit sobě samým v přímé cestě. V letu.

Ukázka z knihy:

Za první republiky, až do roku 1935, Benešovu pozici podstatně určovaly (a posilovaly) jeho vztahy s Masarykem. Mít Beneše proti sobě bylo v té době velmi nevýhodné, protože požíval podpory člověka, o jehož autoritě se nediskutovalo. Jako ministr zahraničí se tak Beneš velmi často dostával do sporů, jež Masaryk rozsuzoval. Bylo podivuhodným rituálem první republiky, jak často se její představitelé k Masarykovi utíkali jako k neformální, ale respektované soudní stolici. Zvláštní se zdá také to, jak zhusta Masaryk tuto úlohu přijímal.

Z dochované korespondence mezi oběma muži lze pochopit strategii, jakou Beneš používal, aby Masaryka získával na svou stranu. Oba, ministr i prezident, byli svým založením puritáni, Masaryk však byl navíc mnohem emotivnějšího založení. Zárukou úspěchu tedy bylo, pokud mu byl protivník vyportrétován v mravně odpudivých, až prostopášných barvách. Není přehnaným tvrzením, že Beneš byl schopen prezidenta tímto způsobem i manipulovat. Ne vždy a ne z principu, ale přesto nakonec v tolika případech, že tato manipulace, rozložená v čase, je zřejmá.

Začalo to už za války: Beneš začal Masarykovi předkládat odpudivé portréty odbojářů, jako například v listopadu 1916 jistého Štafla. „To je hrozné, jaký je to ničema,“ psal Beneš. „Mnohokrát už zasnouben, několik žen svedl, mezi nimi jeptišku…, Javůrkovým napsal sprosté dopisy. Svou ženu klamal a podváděl ještě dva dny před sňatkem a zase třetí den po sňatku…“

Může se zdát zvláštní, že Beneše a hlavně Masaryka takové drby bavily, Benešovi však tolik nešlo o diskreditaci málo významného Štafla, ale o to, aby přes něj zaútočil na svého exilového rivala Josefa Düricha. „Dürich o všem věděl, ve všem se s ním účastnil a jeho podporoval… Je to politická i morální diskvalifikace Dürichova, po mém soudu.“ (Zmíněný Josef Dürich, v první polovině války člen nejužšího exilového vedení a muž svou pozicí Benešovi dlouho nadřazený, se v roce 1916 na Rusi, kam byl vyslán s cílem vybudovat vojsko, ocitl pod naprostým vlivem carské vlády, kterému se navíc nebránil. Čs. vojsko na Rusi, které měl vytvořit pod čs. politickým vedením, podřídil této carské vládě. Bylo osudovým štěstím Beneše a Masaryka, že počátkem roku 1917 samoděržaví padlo a s ním vyprchal také Dürichův vliv. Kdyby se carský režim v Rusku udržel, samostatné čs. vojsko by tam nejspíš nikdy nevzniklo.)

V prosinci 1916 Beneš žaloval pro změnu na Ernesta Denise, dlouholetého podporovatele čs. věci ve Francii, vydavatele respektované revue La Nation Tchéque apod.; rozcházeli se s Benešem v názorech právě na vydávání tohoto časopisu. „Denis v tom vidí moji ambici a já jsem za takových okolností v těžké pozici o tom s ním jednat,“ svěřoval se Beneš Masarykovi. „Mimoto nepokrytě – jak se mi zdá – naznačuje, že mne nepokládá za dostatečně schopna k takové věci – jak říkám, je to těžké v té pozici, říkat mu to nebo ono… Často si vyčítám: buď mu nemohu přijít na chuť já, nebo on mně, nebo mu křivdím; či snad má pravdu on? Rozhodně vidím, že on mne nezná, je slaboch a špatný psycholog. Tím neříkám, že se nemýlím v něčem já…“

Rozplétat dnes, kdo měl ve všech těchto Benešových osobních sporech pravdu, v podstatě už nelze. Možná to ale nemělo smysl ani v době, kdy Beneš své stesky psal. Určující byl jejich tón: nerovný, křivolaký; takovým způsobem by asi dospělý člověk své protivníky očerňovat neměl.

(Z kapitoly Ministr intrikán)

Pavel Kosatík (*1962) je spisovatel a scenárista. Po studiu na Právnické fakultě UK (absolvoval doktorátem z právní historie) se několik let živil jako právník v agentuře Dilia, redaktor nakladatelství Čs. spisovatel, redaktor a editor Mladé fronty Dnes, zástupce šéfredaktora Reflexu a šéfredaktor revue Národní 3. Od roku 1996 je autorem ve svobodném povolání.  Mezi jeho nejznámější knihy patří biografie T. G. Masaryka, Jana Masaryka, Ferdinanda Peroutky, Pavla Tigrida, Přemysla Pittera, Olgy Havlové, Pavla Kohouta, Emila Zátopka, Věry Čáslavské a mnoha dalších. Z esejistických knih vzbudily největší ohlas knihy České snění, Čeští demokraté, Česká inteligence a Slovenské století.

V produkci Euromedia Group vyšly knihy Emil Běžec (2015), 100 × TGM (2017), 100 × Václav Havel (2019), Planner Story (2021), Zápasy slepého muže (2023) a Bedřich Smetana – Životopis (2024). 

Pavel Kosatík: O tom Benešovi, ilustrace Tereza Marianová, vydává Universum, 416 stran, doporučená cena 599 Kč