Pavel Kosatík: BEDŘICH SMETANA - ŽIVOTOPIS

Asi u nás nebude člověka, který by si letos, v jubilejním Roce české hudby, nepřipomínal hudebního skladatele Bedřicha Smetanu (1824–1884). Už děti ve škole se o něm učí, že položil základy české národní hudby. Složil Prodanou nevěstu, Mou vlast a Louisinu polku a potom chudák ohluchl a umřel, je to smutný příběh.

Otázku, jestli je pravda to, co si o velikánech povídáme, si musí každá generace položit vždycky znovu. A jakkoli se kdysi o Bedřichu Smetanovi hodně psávalo, poslední větší knihy o něm — od Václava Holzknechta, Zdeňka Mahlera a dalších — vyšly už před desetiletími.

Jak o hudebním skladateli psát? Většinou se to dělá dvěma způsoby. Vědecké monografie popisují fakta shromážděná sběrem archivního materiálu: čím víc faktů, tím preciznější portrét, má se za to. Beletristé na to jdou jinak a z faktů si berou jenom kostru, kterou vyplňují vyprávěním: to hlavní spočívá v interpretaci, předpokládá se.

Pavel Kosatík v této knize zkouší jít ještě jinou cestou. Studiem pramenů došel k závěru, že faktů je k dispozici možná dost, že jsme je ale, právě s ohledem na potřeby té naší doby, dostatečně nepromysleli.

Autor nesouhlasí už s tou hlavní, nejčastěji předkládanou tezí o Smetanovi jako toliko zakladateli české hudby. Vidí v něm představitele hudby evropské. Myslí si, že světová hudba u nás nezačala vznikat až s Antonínem Dvořákem, ale už s Bedřichem Smetanou. „Jen“ se to za něho ještě neumělo do toho světa dostat, a pak s tou teorií o jeho toliko české hudbě se na to možná dost nemyslelo.

Nikdy není pozdě věci začít napravovat a vhodná chvíle pro to může být právě teď. Je škoda, pokud svět zná ze Smetany jen Prodanou nevěstu, Vltavu a smyčcový kvartet Z mého života. Do světa zrovna tak patří Dalibor, Hubička a Dvě vdovy, celá Má vlast, cyklus „švédských“ symfonických básní a také množství brilantních skladeb psaných pro klavír.

Mějme Bedřicha Smetanu více rádi. Pusťme si ho z povědomí do vědomí. A pak do světa. 

Ukázka z knihy (z kapitoly „Znám jednu dívku“):

Impulsem ke vzniku nejslavnější české opery se v roce 1862 stala hádka. Nebo snad, abychom nepřeháněli, ostřejší výměna názorů. Došlo k ní na schůzce prozatímního výboru pěveckého sboru Hlahol — ty se konaly jednou týdně v domě jeho starosty knížete Rudolfa Thurn-Taxise (1833–1904) v ulici V Jámě. Pravidelně se tam scházeli lidé patřící k tehdejší elitě české společnosti, František Palacký a František Ladislav Rieger tam diskutovali s Karlem Jaromírem Erbenem, historikem Janem Erazimem Wocelem a dalšími.

Kníže byl svérázný muž a velký čechofil jak organizačně, tak tím, že při podpoře českých věcí neskrblil penězi. Založil pěvecké sbory Hlahol a Moravan, ale třeba také odborný časopis Právník; přispíval do Národních listů i do Riegerova Slovníku naučného, podporoval české spisovatele, kteří na tom byli špatně, tedy v dané době skoro všechny.

Od roku 1861 byl členem Výboru pro založení Národního divadla, o dva roky později zakládal Uměleckou besedu. Během všech těchto aktivit se mu způsobem, který patrně nejvíc překvapil právě jeho, podařilo utratit skoro všechny rodinné peníze, takže posléze začal sekat latinu a v pětačtyřiceti letech začal znovu od začátku jako advokátní koncipient. Při tom všem dál, v rámci nyní už nikoli neomezených možností, podporoval české umělce; zasloužil se například o vybudování prvního památníku Bedřicha Smetany v Jabkenicích. S těmito jeho pokračujícími aktivitami nesouhlasila jeho rodina, takže si nechal změnit příjmení a zemřel na moravském Velehradě jako svobodný pán von Troskow — ve stavu celkového, jakkoli altruismem podmíněného, finančního ztroskotání.

V pražském thurn-taxisovském salonu se z podstaty věci probírala hlavně kulturní témata. V roce 1862 bylo jedním z těch nejpodstatnějších blížící se otevření Prozatímního divadla a jedna z nejostřejších debat tam v souvislosti s ním propukla mezi Smetanou a Riegerem.

Odkud se ti dva znali, není plně zřejmé; patrně z Měšťanské besedy, kam skladatel začal docházet po svém návratu do vlasti v květnu 1861, aby pronikl do české společnosti. Není ani vyloučeno, že slovo dalo slovo už dříve v domácnosti Františka Palackého, kam Smetana chodil vyučovat hře na klavír historikovu dceru a Riegerovu pozdější manželku.

Každopádně až jejich spor z roku 1862 měl založit oboustrannou averzi, o níž velká část české hudební vědy dlouho soudila, že nebýt této mrzutosti, vyvíjel by se možná velký kus české hudby druhé poloviny 19. století jinak. Nepochybné je, že přinejmenším Smetana od té doby pokládal Riegera za svého nepřítele. Přesněji řečeno byl přesvědčen, že mu politik škodí, kudy chodí — a z tohoto svého přesvědčení neslevil téměř do konce života. 

Pavel Kosatík (*1962) je spisovatel a scenárista. Po studiu na Právnické fakultě UK (absolvoval doktorátem z právní historie) se několik let živil jako právník v agentuře Dilia, redaktor nakladatelství Čs. spisovatel, redaktor a editor Mladé fronty Dnes, zástupce šéfredaktora Reflexu a šéfredaktor revue Národní 3. Od roku 1996 je autorem ve svobodném povolání.

Mezi jeho nejznámější knihy patří biografie T. G. Masaryka, Jana Masaryka, Ferdinanda Peroutky, Pavla Tigrida, Přemysla Pittera, Olgy Havlové, Pavla Kohouta, Emila Zátopka, Věry Čáslavské a mnoha dalších. Z esejistických knih vzbudily největší ohlas knihy České snění, Čeští demokraté, Česká inteligence a Slovenské století.

V produkci Euromedia Group vyšly knihy Emil Běžec (2015), 100 × TGM (2017), 100 × Václav Havel (2019), Planner Story (2021) či Zápasy slepého muže (2023).

Rukopis knihy Bedřich Smetana – Životopis vznikl díky podpoře nadačního fondu Bohemian Heritage Fund a Roku české hudby 2024. 

Pavel Kosatík: Bedřich Smetana – Životopis, vydává nakladatelství Universum, 408 stran, doporučená cena 449 Kč