Odkud se berou naše zlozvyky a co je jejich zdrojem

Za vznikem zlozvyků stojí stres a emoce s ním spojené, tedy zejména strach, odpor, žárlivost, úzkost, hněv. Hromadí-li se v našem těle takto prožívaný stres, dostává se do podvědomí a tělo je jím naplněné. Potřebuje tak ventil těchto potlačovaných emocí. A tímto ventilem jsou právě naše zlozvyky.

Pomáhají snížit naši tenzi, ulevují tak psychice, ale přesto nejsou řešením. Jestliže si je neuvědomujeme a nezpracováváme je, signalizují možnou přicházející nemoc jako důsledek dlouhodobě neřešeného a tím i hromadícího se stresu.

Skrze ústa nejen dýcháme a mluvíme, ale také jimi jíme, pijeme, líbáme, špulíme je, něco třeba nafukujeme. Mají zkrátka daleko víc funkcí než ostatní otvory našeho těla. Ústy vyjadřujeme také informace, které jsme přijali a nějak ve své mysli vstřebali. Při tom jsme k onomu původnímu obsahu i něco přidali ze svých zkušeností či prožitků.

Dokonce i když mlčíme, něco tím sdělujeme. Zkráceně lze říct, že ústa jsou nejdůležitějším styčným bodem mezi námi a vnějším světem, kterým vyjadřujeme, jak přijímáme nebo naopak odmítáme svět a druhé kolem sebe.

O řadě informací, které nás přesytili doslova řekneme, že je musíme nejdřív přežvýkat ve své hlavě. Když žvýkáme skutečné věci (třeba tužší maso) jsme v tu chvíli bezprostředně agresivní a prostě rozmělňujeme něco nestravitelného na kousky. Stejně tak musíme rozkousat určité citové sdělení na menší emocionální kousky, abychom se s tím mohli lépe vypořádat.

Jsme-li náruživými milovníky žvýkání žvýkaček a odkládáme je jen před jídlem, může to signalizovat, že nezvládáme strávit určitou zkušenost.  Stále ji máme v ústech jako horký brambor, který ale jen převalujeme tam a zpátky. Jako bychom si tím mírnili svou tenzi, strach a nejistotu, a navíc se díky žvýkačkové nasládlé příchuti udržovali v iluzi klidu.

Ani netušíme, že máme v sobě spolknuté tlející nezpracované pocity, kterými náš dech příliš nevoní. Nejčastěji používaná žvýkačková příchuť máty má dodat pocit chladu a svěžesti a tím pomyslně zakrýt oheň našich emocí a ukonejšit agresivitu a zároveň i nejistotu.

Je naší zbraní kousavý humor? Byť je vtipný, marně zakrývá náš vztek a fyzicky neprojevenou agresi. To má za cíl poranit protivníka a zakousnout se do něj. Nic jiného nám často nezbývá v situacích, kdy bychom klidně někoho pokousali, protože nám ublížil, ale společensky to není přijatelné. Takže zpoza stisknutých rtů, místo vyceněných zubů, skrze ně cedíme sžíravé poznámky.

Kolikrát za život jsme museli něco tzv. překousnout? Prostě jsme přetrpěli nějakou situaci, občas jsme se kousli do jazyka, ublížili tím sobě, jen abychom nenarušili zdánlivou pohodu či zůstali přijímaní. Zkrátka jsme nechtěli s tím druhým měřit své síly a jít se svým hněvem do útoku. Ukousli bychom si tím snad větší sousto, než bychom pak uměli strávit…?

A co takové kousání nehtů! Nejrozšířenější ze zlozvyků! Na to, abychom přestali je třeba vyvinout značné úsilí. Je jedno, že to bolí, nehty vypadají neesteticky, vzbuzujeme odpor druhých. Možná vám pomůže, když pochopíte, co za tímto zlozvykem stojí. Nehty jsou vlastně drápy, kterými můžeme dosáhnout mnohého. Třeba se vydrápat na pozici, kterou chceme. Nebo zatnout drápky do muže našich snů. Či snad vystrkujeme drápky, abychom demonstrovali svůj originální názor? A co teprve když chceme někomu vyškrábat oči, protože nás ponížil!

To vše spojuje jeden pocit – hněv, tedy společností nepřijímané vybití agrese. Jenže my ty emoce prožíváme a celým naším tělem prostupují, adrenalin se vyplavuje. Pokud vše v sobě potlačujeme kráčíme mílovými kroky k depresi (což je stlačení se do sebe). Jediné, co nám zbývá je, odzbrojit se – tedy zbavit se nehtů jako své zbraně. Jen s povzdechem zavzpomínejte na femme fatale s dlouhými rudými nehty a krvavou rtěnkou na ústech…Ty nemají ze své agrese strach, ukazují světu, že co chtějí, to také dostanou. Nechtějí být spoutané ani kontrolované.

Už jste někdy seděli na obědě s člověkem, který své jídlo zhltl během pár vteřin? Cítili jste v tu chvíli jeho spěch, a to že jste vlastně spolu vůbec nejedli? Přesně to totiž jeho chování vyjadřovalo. Ve svém životě hltavci přebíhají od jednoho k druhému, nedopřejí si čas vstřebat své záležitosti a vlastně nic uspokojivého ale nedosahují. V takové rychlosti ani nemohou jídlo pořádně rozkousat. Nejde jim tedy o detaily, nemají trpělivost na radosti života. Jenže bez té nedokážeme žít. Začnou ji tedy hledat v podobě většího přísunu jídla a začnou se přejídat. Jejich emocionální prázdnota ale tím nezmizí, stále hladoví po přízni, po vztahovém nasycení.

Poznal váš zubař, že v noci skřípete zuby? Že o tom nevíte? To neznamená, že tímto projevem stresu netrpíte. Bruxismus stejně jako kousání nehtů signalizuje, že jsme připraveni na útok, máme v povaze rozhodnost a bráníme se zuby nehty. Jenže v řadě situací si to nedovolíme, je to buď společensky neúnosné nebo se obáváme ztráty přízně. Tento rozpor v nás denně skřípe a my obrušujeme své zbraně (zuby) a tím odzbrojujeme sami sebe. Skřípáním se ničí zubní plošky, dochází ke značnému opotřebení zubů či dokonce k jejich ztrátě.

Ústa jsou hranicí, která odděluje náš vnitřní svět od toho vnějšího. Jsou ale hranicí propustnou, a ne vždy vůlí ovladatelnou. Jimi jako první zbraní můžeme vyjádřit, že jsou naše hranice překročeny. Mluvme tedy o tom jasně a včas. Vědomě volme, co chceme a co ne, vyhneme se tím vnitřnímu hněvu, který nám postupně likviduje zdravotní stabilitu zevnitř. Zakousněme se do problému a rozmělňujme ho slovy. Ušetříme si tím nejen své zuby, ale i nervy a potažmo celé zdraví.

Autorkou textu je numeroložka a odbornice na kineziologii RNDr. Jana Tamchynová