Od znovuotevření Národního divadla uplyne 18. listopadu 140 let

„Zalkej, vlasti! Zastři sobě tvář, Čechie! Veliké Národní divadlo shořelo!" Tak roku 1881 oznamovaly Národní listy zdrcující neštěstí divadla, na jehož stavbu se roky skládal celý národ a které lehlo popelem těsně před dokončením.

Oheň zcela zničil střechu, jeviště i hlediště. Zachoval se vestibul, foyer, lodžie a řada místností, jako archiv, šatna a divadelní kancelář. Za škodu pak První česká vzájemná pojišťovna vyplatila téměř 300 000 zlatých.

Trosky divadla snad ještě doutnaly a lidé se už skládali na nové. Během čtyř týdnů se podařilo posbírat přes milion zlatých, přesto nebyla obnova divadla jednoduchá.

Původní budovu ve stylu novorenesance navrhl architekt Josef Zítek, ten se však pro rozpory se Sborem pro zřízení českého národního divadla, které řídilo stavbu budovy, odmítl na přestavbě podílet a do divadla už nikdy nevkročil.

Dokončení budovy svěřil sbor do rukou jeho žáka Josefa Schulze. Ten spojil budovu Národního divadla s Prozatímním divadlem a takzvaným Schulzovým domem a zároveň pozměnil prostorové dispozice hlediště, aby zlepšil viditelnost. S citem také respektoval Zítkovu architekturu a podařilo se mu spojit tři budovy různých autorů do stylové jednoty.

Dne 18. listopadu 1883 se v Národním divadle znovu slavnostně zvedla opona – tentokrát od Vojtěcha Hynaise, neboť ta od Františka Ženíška při požáru shořela – a na jevišti zazněly slavnostní tóny opery Libuše, kterou Bedřich Smetana právě pro otevření „zlaté kapličky" zkomponoval.

Divadlo, které se mohlo chlubit tím, že patřilo k nejmodernějším v Evropě (mimo jiné i díky elektrickému osvětlení či ocelové konstrukci jeviště), pak sloužilo bez větších přestaveb téměř sto let. Až 1. dubna 1977 bylo představením Jiráskovy Lucerny kvůli rozsáhlé rekonstrukci spojené s dostavbou okolí divadla na více než šest let uzavřeno.

Rekonstrukce historické budovy byla provedena pod vedením architekta Zdeňka Vávry. Budova byla zachována v exteriéru i v interiéru s výjimkou dílčích úprav postranních prostor. Celá provozní část budovy (Prozatímní divadlo i Schulzův dům) byla vybourána a do obvodových zdí byly vestavěny nové konstrukce včetně střechy tak, aby zachovaly siluetu obou budov.

Dostavba byla řešena v návaznosti na rekonstrukci historické budovy. V jejím sousedství byly naplánovány tři samostatné objekty, obklopující kamenné náměstí: v nároží Ostrovní a Divadelní ulice provozní budova, při Národní třídě dům se společenským sálem a výstavními prostorami a mezi nimi spojovací křídlo s kavárnou a restaurací.

Na podkladu studie, vytvořené roku 1975 ateliérem vedeným Pavlem Kupkou, vznikl projekt, ale až na jaře 1981 strana a vláda rozhodly o tom, že společenská budova bude přeměněna na malou divadelní scénu. Stalo se tak dle návrhu architekta Karla Pragera, který Novou scénu obložil zelenými mramorovými deskami a stěnou ze skleněných prvků, připomínající televizní obrazovky.

Na tomto řešení spolupracoval se sklářským výtvarníkem Stanislavem Libenským. Již krátce po dokončení se však Nová scéna, jejíž jeviště lze variabilně uspořádat i do kruhu (takzvané arény), stala terčem kritiky pro bezohlednost vůči historické budově i pro řadu provozních nedostatků – dodnes má své obdivovatele i odpůrce.

Ke 100. výročí otevření Národního divadla byla 18. listopadu 1983 historická budova opět představením Smetanovy Libuše předána veřejnosti. O den později zahájila Strakonickým dudákem od Josefa Kajetána Tyla provoz i Nová scéna.