Nejmladší z linek metra funguje 40 let, je nejdelší a má nejvíce stanic

Stavba třetí trasy pražského metra začala v roce 1979, první cestující přivítala cestující 2. listopadu 1985. Po dvouměsíčním zkušebním provozu tehdy začaly soupravy jezdit mezi stanicemi Smíchovské nádraží a Sokolovská (dnes Florenc).

Vzdálenost mezi konečnými byla zhruba pět kilometrů, cesta trvala něco málo přes devět minut a pasažéři mohli vystoupit v sedmi stanicích. V následujících letech se „béčko" dočkalo na obou koncích výrazného prodloužení.

Právě rozšíření nejprve na jihozápad a později na východ znamenalo výrazné zlepšení dopravní dostupnosti pro nově budovaná sídliště s desítkami tisíc obyvatel, kteří byli původně závislí zejména na autobusech.

Tehdy používané dýchavičné kloubové ikarusy ale měly v pražském kopcovitém terénu často problémy udržet rychlost. Nehledě na to, že kapacita jedné pětivozové soupravy metra (vejde se do ní na 1300 cestujících) odpovídá devíti autobusům.

První prodloužení se otevřelo v říjnu 1988 na západě, a to mezi Smíchovským nádražím a stanicí Nové Butovice (původně Dukelská), o dva roky a měsíc později následovaly na opačné straně Prahy čtyři stanice od Florence k Českomoravské.

V roce 1994 přibyl úsek Nové Butovice – Zličín a naposledy se trasa prodloužila z Českomoravské na Černý Most v listopadu 1998, stanice Kolbenova se otevřela až v roce 2001. V nedávné minulosti se uvažovalo o prodloužení do Depa Zličín, tento plán ale zatím pražský magistrát opustil.

Trasa B je specifická mimo jiné tím, že na obou koncích byla vybudována zčásti po povrchu. Jeden zhruba kilometrový úsek je mezi povrchovými stanicemi Rajská Zahrada a Černý Most, po tubusu zde vede i chodník a cyklostezka.

Druhý – chodcům ovšem nepřístupný – tubus měří zhruba půl kilometru a metro v něm přejíždí Nepomucký rybník. Spojuje stanice Hůrka a Lužiny, které byly podobně jako Luka nebo konečná Zličín vystavěny blízko povrchu a zčásti do nich má přístup denní světlo. Za nadzemní stanice se ale označují jen Hůrka a Luka.

Zejména v západní části trasy se po roce 1989 také několik stanic přejmenovalo: Moskevská na Anděl, Švermova na Jinonice a Dukelská na Nové Butovice. Ideologicky zabarvené názvy měly nést i některé stanice ve východní části trasy B, ty ale byly dokončeny až po listopadu 1989 a dostaly jména nové. Například Vysočanská se původně měla jmenovat Lidových milicí (tento název neslo i dnešní náměstí OSN), dnešní Českomoravská pak podle komunistického prezidenta Antonína Zápotockého a Invalidovna podle předválečného předsedy KSČ Josefa Hakena.

Dodnes pak budí kontroverze výzdoba stanice Anděl, tedy někdejší Moskevské, na jejíž podobě se významnou měrou podíleli sovětští inženýři a kde je od jejího otevření umístěna plastika Moskva-Praha. Naproti reliéfu je pak pamětní deska, na které se píše o československo-sovětském přátelství.

V minulosti se uvažovalo o odstranění díla, které přečkalo i několik rekonstrukcí, nakonec jej ale loni na jaře jen doplnila vysvětlující tabulka. Ta uvádí, že Československo bylo okupováno Sovětským svazem a přátelství mezi oběma zeměmi bylo pouze propagandistickým tvrzením.

Do historie trasy B výrazně zasáhly ničivé záplavy v srpnu 2002. Během nich bylo „béčko“ vůbec nejpostiženější částí podzemí dráhy, z celkem 17 zatopených stanic jich 12 bylo právě na této lince. Zřejmě nejvíce byla poškozena stanice Florenc B, kde zůstaly zatopeny i dvě vlakové soupravy, jejich snímky se staly jedním ze symbolů povodní. Poslední části metra se otevřely právě na trase B, a to až koncem března 2003. Během rekonstrukcí se ale některé stanice přišly o část své původní výzdoby.