dnes
Sobota - zatazeno
8°C
zítra
Neděle - skorojasno
5°C
pozítří
Pondělí - jasno
4°C
Nejlepší sparťan byl vždycky slávista
Jan Kodeš u karlínského kostela, u kterého v dětství hrával fotbal. Foto: Vašek Vašák

Nejlepší sparťan byl vždycky slávista

Wimbledonský vítěz Jan Kodeš vzpomíná na své dětství, které strávil v Karlíně, kde chodil do školy, hrál tu fotbal i tenis. I když byl úspěšný tenista před třiceti lety vyhlášen nejlepším sportovcem celé Sparty, ve fotbale vždy fandil Slávii.

Jan Kodeš 

Narodil se 1. března 1946 v Praze. Vítěz Wimbledonu (1973), Roland Garros (1970–71), finalista US Open (1971 a 73), finalista DC 1975, člen vítězného družstva Davis Cupu (1980), během sedmnácti let v reprezentaci odehrál nejvíce zápasů (96), čtvrtý tenista světového žebříčku. V roce 1990 byl uveden do Mezinárodní síně slávy v americkém Newportu.
Nehrající kapitán DC mužstva (1982 – 87), prezident Českého tenisového svazu (1994 – 98). Vyhlášen sportovní legendou České republiky – Cena Emila Zátopka (2011). S Petrem Kolářem napsal knihu: „Tenis byl můj život!“.
Absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze.
Má tři děti – Jana (mají spolu ve Vestci tenisovou akademii), Terezu a Aničku – a tři vnoučata.

Co se vám v Karlíně vybaví jako první?
Jak jsme každý den po škole utíkali ke karlínskému kostelu, hodili na zem tašky, ze kterých se staly branky, a hráli tam fotbal.

Čím byli vaši rodiče?
Tatínek byl advokát, ale někdy v letech 1951 nebo 1952 ho vyhnali – jako všechny – do výroby. Nastoupil do ČKD Dukla, udělal si zkoušky a svařoval kotle. Každý ráno vstával v půl pátý. To bylo šílený. Dědeček měl na rohu Sokolovské ulice vyhlášenou Kodešovu cukrárnu. Pamatuju si, jak jsem s ním chodil dozadu, kde všechno pekli a prstem jsem nabíral ty dobroty a ulízával je. Děda ale zemřel na podzim po únoru 1948, pak přišlo znárodnění a konec cukrárny. Mně byly tehdy teprve dva roky, takže si víc vzpomínám na babičku. V Karlíně jsem strávil mládí. Máma i táta hráli na Čechii tenis, to ještě bývala tam, kde stojí dneska hotel Olympic. Táta si tam později přibral k fabrice i správcovství, aby nás uživil, protože jsme byli tři děti. Máma nedělala, až později nastoupila do Tesly Karlín, kde pracovala u pásu.

Závodně jste tedy začal sportovat na Čechii?
Ano. Hrál jsem současně tenis i fotbal. Hned za kurty bylo škvárové hřiště. Fotbal mě bavil víc. Když jsem dostal první dres, byl jsem ze všech nejmenší a měl jsem ho až ke kolenům. Hrál jsem v útoku levé křídlo nebo spojku. Vydržel jsem tu pak hrát až do osmnácti let. Tedy ještě šest let poté, kdy jsem přestoupil na Štvanici. Tam jsme odešli na podzim roku 1957. Bylo mi dvanáct a sestře Vlastě (později známé jako Vopičkové) čtrnáct let.

Na jaké úrovni jste hrál fotbal?
Ten nejvyšší dorostenecký přebor. Hráli za nás i kluci, kteří se pak uplatnili v první lize. Honza Mareš byl později kapitánem Slavie a Honza Tenner hrál beka za Spartu. Na té naší škváře jsme spoustu mužstev poráželi. Spartu i Slavii. Oni nám to pak zase oplatili doma na trávě, protože se tam balon choval jinak, než jak jsme byli zvyklí. Až po vítězství na Pardubické juniorce jsem se rozhodl definitivně jen pro tenis.

Musel jste odpracovat na kurtech i brigádnické hodiny?
My jsme měli brigády rádi a dělali jsme je ještě na Spartě jako ligoví hráči. Na jaře jsme se nemohli dočkat, tak jsme udělali honem jeden dva kurty, abychom mohli hrát.

Jeden čas se říkalo, že máte vlastní travnatý kurt.
To je pravda. Když jsem dostavěl po vítězném Wimbledonu barák na Hanspaulce, udělal jsem z části zahrady kurt. Měl minimální rozměry a jeden čas jsem na něm hrál. Byl ale náročný na údržbu, protože se musí hodně válcovat, aby byl tvrdý a balony od něj odskakovaly. Dnes je tam zelená plocha, kterou stříhám, kropím, ale už neválcuju.

Jste od pohledu kliďas. Jaké bylo hrát s hráči, kteří se pořád rozčilovali?
Těžké, protože vás vyvedli z koncentrace. Součástí jejich taktiky bylo, snažit se soupeře rozhodit. Aby se hra přerušila a člověk vypadl z tempa. Dneska hráči utíkají na záchod nebo si vymýšlejí různá ošetření.

To se dřív nesmělo?
Během zápasu na nás nesměl nikdo sáhnout, a když jste dostal křeče, musel jste ho skrečovat. Ve Wimbledonu jsme si při výměně stran nemohli ani sednout, protože tam nebyly žádný židle. Ty tam povolili až v roce 1974. Mohli jsme se utřít, napít, plynule přejít na druhou stranu dvorce a pokračovat ve hře.

Jaký je rozdíl v tenisu za vaší éry a dnes?
Například v jestřábím oku. Tenkrát jsme se občas dohadovali o tom, jestli to byl dobrý balon, nebo ne. Vzpomínám, jak mě kolikrát čároví rozhodčí v cizině šidili, někteří hráči nohou zamazávali stopy balonu a oprav od hlavních rozhodčích z empajru jsme se nedočkali. S některými gentlemany jsem si rozuměl. To byl třeba Američan Smith a Španělé. Naopak Australani dobré míče spíš moc nepřiznávali.

Jaké pro vás bylo skončit?
Ve vrcholovém tenisu jsem končil po vítězství v Davis Cupu. Pak jsem šel ještě hrát bundesligu do Ambergu, kde jsme se dvakrát stali mistry Německa. Kromě toho jsem hrál dál ještě s Tomášem Šmídem pouze čtyřhry a postupně pomalu přecházel už na veteránské turnaje, takže to byl plynulý odchod.

Později jste se zasloužil o výstavbu nových dvorců na Štvanici a organizaci turnajů ATP. Proč už se v Praze od roku 1999 nepořádají?
Celý tenisový svět se tomu diví. Přišel nový prezident svazu Ivo Kaderka, řekl, že takový turnaj nepotřebujeme a nová Štvanice ztratila svůj původní smysl. Jeden menší Challenger v roce, je málo. Když jsem pořádal v mé době velký ATP Tour turnaj, vyšel na zhruba dvaadvacet milionů korun a byl sponzorsky zcela zajištěn. Jako hlavní partnery jsem měl Škodovku a T-Mobile a k tomu několik menších. Po mém odchodu šli jinam. Dnes vzhledem k nízkému kursu dolaru by podle mě stál turnaj skoro stejně, ale určitě ne o mnoho více. Co to je pro takový ČEZ?!

S kým dnes hrajete?
S kamarády. Všichni hrávali závodně na různé úrovni.

A štve vás, když prohrajete?
Dnes už to není důležité.

V Karlíně bývalo zvykem, že kdo dostal „kanára“, musel zazvonit na zvon, který tam visel.
Rekreační hráči to prožívají daleko víc, než závodní hráči. Proto už dneska hraju jen pro zábavu. Už jsem toho vyhrál dost. Beru to jako legraci a chci se i zdravotně šetřit.

Máte v Praze nějaká oblíbená místa?
Samozřejmě mám rád historickou Prahu, která je mým rodným městem a je úžasná.

Chodíte na procházky?
S vnoučaty chodíme do parku nebo někdy na Hrad, na Vyšehrad.

Karlín se po povodních vyloupl. Líbí se vám?
Povodně ho zachránily. Konečně někdo začal uvažovat o tom, že by si tahle čtvrť zasloužila se o ni postarat. Udělala se nová kanalizace, rozvody plynu, vody, elektriky, Karlín se hodně zvednul a zhodnotil. Je na metru a je to odtud všude blízko. Se sestrami jsme tu po revoluci restituovali dům, ale já už bydlím léta v Dejvicích na Černém vrchu v oblasti Hanspaulky. Přesto sem pravidelně chodím řešit pronájmy a nájemní smlouvy, které mám na starosti. Pokud máte nemovitosti, tak je stále co dělat.

A co si přejete do budoucna?
Hlavně abych byl zdravý a užil si vnoučata. Žiju aktivním životem, chodím na fotbal na Slavii. Fandit jí je u nás rodinná tradice. Paradoxně jsem byl v roce 1973 vyhlášen nejlepším sportovcem celé Sparty, protože jsem jí vyhrál v tenisové extralize sedm titulů! Ale fotbalově jsem byl vždycky slávista.

 


Autor: Vašek Vašák

Čestnými občany Prahy by mohli být Zátopková, Capalbo a in memoriam Wagner

31. května 2016 v 15:40

Čestnými občany Prahy by mohli být olympijská vítězka v hodu oštěpem Dana Zátopková a zakladatel pražského maratonu Carlo Capalbo. Návrhy na udělení čestných občanství dnes schválila městská rada, potvrdit je ještě musí zastupitelstvo. Stříbrnou medaili za zásluhy radní navrhli udělit in memoriam...

Další články
Nahoru