Nebe a dudy současného italského filmu

Enea 

První z nich jménem Enea začal v 18:30 hodin za minimální účasti diváků, což jistě mělo svůj důvod, a nebylo to jen relativně brzkým zahájením projekce. Z anotace k filmu se dozvíme, že „Enea se společně s Valentinem, čerstvě pokřtěným letcem, honí za mýtem, který nese jeho jméno, jen aby se cítil živý v mrtvé a dekadentní době.“ 

Tvůrci filmu se tak dovolávají mýtického trójského reka Aieneiáse, který po zničení svého města putoval světem, až zakotvil v Itálii, kde pokračoval jeho rod až k zakladatelům Říma. Zatímco Homér mu v Illiadě věnoval jen okrajovou pozornost, Vergilius jej zvěčnil v samostatném eposu. Původní řecký význam Aieneiásova jména znamená strašný, čímž se dostáváme zpátky k filmu. 

Hlavnímu hrdinovi Eneovi táhne na třicet. Pochází z bohaté rodiny, vlastní sushi restauraci v Římě, navštěvuje diskotéky a večírky pro zlatou mládež, kde se svým kamarádem Valentinem šňupe kokain, a žije si celkem spokojeně. 

Pak se však stane pár věcí, které mu změní život: zamiluje se do dívky Evy a spolu s Valentinem, homosexuálním pilotem malého letadla, kývne na nabídku staršímu obchodníku s drogami, že mu za podíl z výnosu pomohou při prodeji kokainu. 

Tím si duo vykutálených pohodářů podstatně zkomplikuje život. Drogový boss je totiž následně zavražděn konkurencí v podobě naprosto nepravděpodobného zlouna, který jde i po dvojici novopečených dealerů. 

Ve finále však vidíme usmívajícího se Eneu, jemuž zůstal za nehty všechen výdělek z prodaných drog, jak si bere těhotnou Evu na opulentní svatbě, zatímco Valentin předtím se svou depresivní matkou narazil letadlem do patra mrakodrapu, kde sídlil zloun, který chtěl Eneu i jeho zabít. Při výbuchu, jak vystřiženém z 11. září 2001, pochopitelně zahyne i zfetovaný pilot s matkou. Takhle obětavého kamaráda jako Valentin by chtěl mít snad každý, anebo ne? 

Velmi nepravděpodobný scénář filmu, který šustí papírem, napsal jednatřicetiletý herec Pietro Castellito, jenž ztvárnil i hlavní postavu Eneu a také film režíroval. Do role Eneova otce, psychologa (který se udržuje v klidu tím, že každodenně navštěvuje hotel, kde za úplatu rozbije veškeré sklo od zrcadel přes lustr až po lampičku na nočním stolku) obsadil svého skutečného otce, jímž je známý herec Sergio Castellito. 

Pro Pietra Castellita se režijně jedná o jeho druhý celovečerní film. Enea vyniká kromě celkové povrchnosti a křečovitě šroubovaného děje excelentní kamerou Radka Ladczuka. Jinak působí dojmem, jako by ho sešil z nesourodých kusů různých mrtvol doktor Frankenstein (videoklipová estetika, rušivé populární písně v každé scéně, které jsou sice velmi efektní, avšak většinou samoúčelné; nelogičnosti, nedomyšlenosti a zkratkovitost „příběhu“ atd. apod.). 

Hudebním leitmotivem filmu je píseň Piagge (Pláže) od stálice italské popové scény Renata Zera. Ve scéně v nemocnici pro duševně choré ji dokonce na piano hraje pro svou matku Valentin (v podání charismatického herce Giorgia Quarza Guarascia). Ten ovšem upraví text, takže v jeho podání jsou pláže plné levného kokainu ředěného omítkou. A když si Valentin tuto „pochutinu“ demonstrativně šňupne přímo při produkci, vyvolá to skandál a půtku s ředitelem ústavu. 

Ale možná právě v této scéně vězí klíč k pochopení filmu Enea a k důvodu jeho vzniku. Je jím nejspíš ten levný kokain řezaný svinstvem, který zaplavil Řím a jenž zřejmě užíval také Pietro Castellito při psaní scénáře. Castellito je možná slušným hercem (ačkoli jeho vyzáblá tvář s výrazným nosem à la Cyrano z Bergeracu a s minimem mimiky působí poněkud bezduše), ale do hájemství scénáře a režie by se pouštět raději neměl. 

Jeho evidentní pokus popasovat se s Velkou nádherou žijící klasika Paola Sorrentina totiž zjevně nevyšel. A s mýtickým hrdinou Aieneiásem má Enea společný snad jen debakl, jaký zažil prvně jmenovaný při vymazání Tróji z povrchu zemského. 

Je tu ještě zítřek

To na druhou páteční projekci ve 20.45 bylo plno, lístek jsem sehnal už jen do boční lóže. Režijní debut padesátileté herečky Paoly Cortellesi Je tu ještě zítřek dopadl totiž nad očekávání dobře. Také Cortellesi (populární rozhlasová moderátorka, zpěvačka a herečka) si v něm zahrála hlavní roli, ovšem k psaní scénáře si pozvala ještě Gulii Calendu a Furia Andreottiho. 

A tento tah se jí velmi vyplatil, na mezinárodním filmovém festivalu v Římě totiž snímek získal hned tři ceny a stal se nejnavštěvovanějším italským filmem letošního roku. A po jeho shlédnutí mohu potvrdit, že plným právem. 

Také v tomto případě je příběh zasazen do Říma, tentokrát se však ocitáme v poválečném roce 1946, kdy se v Itálii konaly první volby, kde mohly volit i ženy. V černobílém snímku (který estetikou obrazu kameramana Davide Leoneho navazuje na komedie padesátých a šedesátých let tzv. růžového neorealismu Luigiho Comenciniho či na díla filmového chameleóna a básníka Federica Felliniho) ovšem zprvu po nějaké ženské emancipaci není ani stopy. 

Hlavní hrdinka Delia od svého manžela, hrubého primitiva Ivana (charakterově bezcharakterně přesný Valerio Mastandrea), dostane facku ještě v posteli, jen co se ráno vzbudí, protože jemu se „povedlo“ utrhnout splachovadlo u záchodu, za což přece může ona. 

Delia se kromě manžela (jehož hrubiánství omlouvá tím, že byl ve dvou válkách a musí těžce pracovat, takže je neurotický) stará o dospívající dceru Marcellu (nadaná Romana Maggiora Vergano) a o dva věčně se hádající a rvoucí spratky školou povinné. K tomu musíme přičíst ještě dědečka, přesněji tchána (v podání vynikajícího Giorgia Colangeliho), nepříjemného a mrzoutského ležáka, jenž s láskou vzpomíná na staré dobré časy, třeba na fašisty jako na slušné a elegantní lidi, kteří od něj kupovali mimo jiné předměty z vykradených hrobů, a k tomu je ještě navíc fanouškem incestu (místo Delii si prý jeho syn měl vzít svou sestřenici, protože byla z rodiny a nebyla tak upovídaná jako Delia, sic!) 

Vzhledem k tomu, že manželův plat stěží pokryje nájem nuzného bytu v suterénu (kam jim po ránu po otevření okna místo čerstvého vzduchu jde zápach z ulice a navíc jim tam močí psi) musí se Delia hodně otáčet, aby její rodina v nuzné římské čtvrti nepošla hlady. Kromě vyšívání a výroby deštníků chodí za úplatu píchat injekce starému nemocnému právníkovi, protože to umí téměř bezbolestně, a také skládá s dalšími chuděrami prádlo těm šťastnějším a movitějším. 

Z každodenního výdělku těchto kšeftů dává dohromady peníze na jídlo pro rodinu a ošacení, přičemž si ještě tajně odkládá stranou na svatební šaty pro dceru, která má vážnou známost se synem majitele cukrárny. Sňatkem s ním by byla dcera zajištěna, a navíc by tím pomohla i rodině. 

Bití Delii manželem je na denním pořádku, a to z nejnesmyslnějších důvodů, například kvůli tomu, že přinesla domů čokoládu, kterou dostala darem od amerického vojáka černé pleti odměnou za to, že na ulici našla fotku jeho rodiny a vrátila mu ji. Pro jejího manžela je i tohle důvod Delii zmlátit, protože se jistě chovala jako frivolní šlapka, jinak by určitě od Američana nic nedostala. Scény bití jsou však zčásti stylizovány do taneční choreografie doprovázené romantickou hudbou se zamilovaným textem, což působí odlehčeně a ironicky. 

Přes nelítostný a zároveň zdánlivě beznadějný osud hlavní hrdinky diváci slzí smíchy díky skvělým, naturalistickým a třeskutě vtipným dialogům bez příkras, které nádherně ilustrují dobovou atmosféru, kdy ženy byli Italy vnímány hlavně jako matky, milenky, děvky, kuchařky, služky a uklízečky a kdy s nimi tito páni tvorstva zacházeli jako s kusem hadru.

Ostatně větu, proč si nechá neustálé bití a hrubosti od manžela líbit, vmete do tváře Delii (poněkud nevděčně) i vlastní dcera. Více se však o vynikající tragikomedii Je tu ještě zítřek, nevyplatí prozrazovat. Snad jen to, že přes všechna trápení a peripetie hlavní hrdinky skončí překvapivým happy endem. Film stojí i za opakované shlédnutí a lze jen doufat, že byl zakoupen do české distribuce. Pokud ne, ve středu od 20.45 se koná jeho další projekce, kterou se letošní MittelCinemaFest rozloučí.

Pro server Pražský patriot napsal Viki Shock

MittelCinemaFest, festival současné italské kinematografie, se koná  již pojedenácté 30. listopadu do 6. prosince. Podrobnosti jsou zde: www.mittelcinemafest.cz.