Na Malé Straně se bude zvonit za Trčku, oběť komunistického pronásledování církve
Přidejte si nás na domovskou * 6. července 1886, Frýdlant nad Ostravicí
† 23. března 1959, Leopoldov
Dominik Trčka se narodil jako nejmladší z osmi dětí Františky a Tomáše Trčkových, po studiu na českém gymnasiu v Místku vstoupil v roce 1902 do juvenátu redemptoristů na Července u Litovle, noviciát zahájil v roce 1903 v Bílsku a o rok později složil řeholní sliby. Během filosoficko-teologických studií v semináři redemptoristů na Obořišti u Dobříše v něm sílilo přání pracovat na sjednocení církve. V roce 1910 byl vysvěcen na kněze a začal působit v Praze, na Svaté Hoře a v Plzni.
Během první světové války jej utečenci z Chorvatska seznámili s východním křesťanským ritem. V nově založené republice odešel se spolubratrem P. Stanislavem Nikolajem Nekulou na studia do Lvova, kde se učili ukrajinštinu, staroslověnštinu a východní liturgii v perspektivě misionářského působení mezi východními Slovany. „Dávné přání a vřelá touha, aby se mi dostalo štěstí sloužiti někdy mši svatou východním obřadem, se začíná plniti,“ cituje radost P. Trčky jeden z církevních dokumentů k pozdější beatifikaci. Během dvouletého pobytu v Haliči přijal jméno Metoděj, v Ivanofrankivsku spoluzakládal klášter. Následně ho provinciál řádu povolal do východoslovenského Stropkova, odkud podnikal misijní cesty i do Jugoslávie a na Podkarpatskou Rus. Ve Stropkově založil v roce 1921 chrám sv. Cyrila a Metoděje a v první polovině 30. let budoval v Michalovcích klášter a chrám Ducha svatého a v druhé polovině 40. let také řeholní dům v Sabinově.
Za druhé světové války označovali „radikální“ Slováci michalovské redemptoristy absurdně za rusínské fanatiky, ačkoli šlo o Čechy, někteří je obviňovali z pročeské agitace a dokonce z maďarizace. Situace se ještě více vyostřila poté, co byl P. Trčka obviněn, že na základě šíření pastýřského listu prešovského vladyky Pavla Gojdiče ke sčítání lidu prý podněcoval k národnostním nepokojům. 21. února 1941 stanul před soudem v Michalovcích. Soud ho zprostil obžaloby s odůvodněním, že neobsahuje žádný protistátní čin. Když byl 9. dubna 1942 odvolán z úřadu igumena, stáhl se do ústraní a s oblibou chodil vypomáhat známým kněžím na jejich farnosti. V té době také pomáhal zachraňovat životy Židů, kterým obstarával křestní listy. Přechod fronty prožil v klášteře v Podolínci.
Otec Metoděj usiloval o vznik samostatné řeckokatolické viceprovincie redemptoristů, v jejím čele později v roce 1946 stanul jako její viceprovinciál. Po smrti biskupa Alexandra Stojky byl jedním z kandidátů na biskupský úřad. Na jaře 1950 byl otec Metoděj spolu s ostatními redemptoristy při komunistickém útoku na řeholní řády internován v lágru v Podolínci, v dubnu 1952 zatčen a obviněn ze spolupráce s biskupem Pavlem Gojdičem, z šíření „protistátních pastýřských listů“ a z plánování odchodu za hranice. Odsouzen byl za velezradu a vyzvědačství na dvanáct let vězení, trest odpykával ve věznicích Ilava, Mírov a od dubna 1958 Leopoldov. V Leopoldově uvěznění duchovní byli izolováni v budově přezdívané „muklovský Vatikán“, kde pracovní náplní bylo spravování roztrhaných moučných pytlů pro slovenské mlýny a během sezóny vypeckovávání meruněk pro novoměstské konzervárny. Do této sekce bylo umístěno i několik biskupů, například Stanislav Zela, Štěpán Trochta, Karel Otčenášek či Ján Chryzostom Korec.
V dopisech neteři Marii Mikischové žádal otec Metoděj o pečivo a hrozinky, aby mohl sloužit mši svatou. Ačkoli se na něj nevztahovala žádná amnestie a opakované žádosti jeho neteře o propuštění zůstávaly oslyšeny, neztrácel naději. „Přešel jsem již do 73. roku! Ještě mám sedět pět let. Dá Bůh, že i to přežiji,“ psal v jednom ze svých posledních dopisů neteři.
Poslední kapitolu svého života na Vánoce roku 1958 si napsal tichým zpěvem koled v cele, podle svědectví jeho spoluvězně Antona Neuwirtha to bohužel zaslechl dozorce a otec Metoděj byl odsouzen na čtyři dny do „korekce“, což byla tmavá, studená místnost s malým okénkem a betonovým hranolem k spánku. Dostal zápal plic a horečky a přes žádost vězeňského lékaře nebyl převezen do nemocnice, nýbrž „jen“ na samotku, zemřel pak ve vězeňské nemocnici 23. března 1959 a byl pohřben na vězeňském hřbitově pod číslem 4730.
P. Josef Petr Ondok, jenž v komunistických žalářích strávil téměř dvanáct roků, na leopoldovskou samotku vzpomíná takto: „Já jsem měl v r. 1959 malér a dostal jsem se na samotky (které bych přirovnal k poslednímu patru Dantova pekla). Byl jsem totiž přistižen s ampulkou vína vymačkaného z namočených rozinek, které bylo používáno pro mši svatou. Měl jsem tenkrát na starosti tuto výrobu vína pro sloužení mše svaté. Byl jsem kvůli tomu odsouzen k dalšímu trestu dvou roků ‚za násilí na veřejném činiteli‘.“
Až v roce 1969 po obnovení řeckokatolické církve převezli redemptoristé ostatky otce Metoděje do hrobu kongregace v Michalovcích a až po dalších dekádách následovalo úřední doznání, že za nespravedlivé utrpení a tragickou smrt duchovního může československý stát.
Svatý otec Jan Pavel II. blahořečil P. Metoděje Dominika Trčku společně s řeckokatolickým biskupem Pavlem Gojdičem 4. listopadu 2011. „Podal svědectví neochvějné důvěry k Bohu, což je věc nejvyšší důležitosti,“ řekl bývalý představený kláštera redemptoristů v Michalovcích Jozef Jurčenko, podle něhož beatifikace je darem pro všechny: „Kdo chce, tomu může dát odvahu, aby se zpříma podíval na svůj vlastní život.“
Autorem texyxtu je Tomáš Karabela, prague.eu/cs/zvony-pameti
