Na Malé Straně se bude zvonit za hokejistu Stanislava Konopáska
Přidejte si nás na domovskou Legenda československého hokeje, excelentní levý křídelník. Klíčová postava československé hokejové reprezentace při cestě za zlatými medailemi z mistrovství světa v Praze v roce 1947, ve Stockholmu v roce 1949 a olympijským stříbrem ze Svatého Mořice roku 1948.
Hráč, který bavil fanoušky národního týmu i nejlepšího klubu své doby v Československu LTC Praha technickými finesami, rychlostí či nevídaným gólovým instinktem. Jen v reprezentačním dresu nasázel úctyhodných 69 branek, na což mu stačilo 50 utkání. Kariéra Stanislava Konopáska i většiny jeho reprezentačních kolegů byla násilně ukončena vládnoucím komunistickým režimem.
* 18. dubna 1923, Hořovice
† 6. března 2008, Praha
Stanislav se narodil s pomocí porodní báby Anně Konopáskové ve středočeských Hořovicích. Maminka, později největší a nejvěrnější hokejová fanynka svého syna, byla ženou v domácnosti, otec Jan Konopásek pracoval jako elektrikář, posléze jako kino promítač, což se mu stalo celoživotní vášní.
Standa měl ještě o dva roky staršího bratra Miloslava, přezdívaného Milouš. Z Hořovic se manželé Konopáskovi krátce po Stanislavově narození přestěhovali do nedalekého Komárova. Zde bydleli u Janových rodičů. Dědeček Ludvík, vynikající hudebník a zakladatel vyhlášené dechovkové kapely, byl de facto prvním Stanislavovým trenérem. Byť nebruslař, tahal za sebou vnuka po zamrzlé hladině rybníka.
V roce 1933 se Standa s maminkou přestěhovali za otcem do Prahy (bratr zůstal u tetičky). Jan Konopásek zde už několik let pracoval ve slavném biografu Kotva jako kinooperatér. Standa v pražské Libni dokončil obecnou školu a následně pokračoval ve studiu na libeňském gymnáziu.
Studium ho šťastným nedělalo, proto ho v kvartě zanechal a definitivní tečku za vzděláním napsal absolvováním dvouleté obchodní školy. Jeho prioritou už byl hokej.
Brzy po svém příchodu do Prahy začal chodit bruslit na zbrusu nově otevřený Zimní stadion Štvanice. Zde si všiml jeho nevšedního bruslařského talentu Jaroslav Juhan, člen v té době bezkonkurenčně nejlepšího hokejového klubu v Československu LTC Praha.
Ten ho doporučil vedoucímu mužstva a trenérovi LTC v jedné osobě Oldřichu Zábrodskému staršímu. Od té doby začal Konopásek nastupovat za žáky a dorostence LTC. Jeho spoluhráčem, který ho provázel v podstatě celou hokejovou kariéru (a přesto se nikdy nestali přáteli), zde byl zřejmě nejlepší hokejista Evropy své generace Vladimír Zábrodský.
Časem se Konopáskovi přestěhovali z Libně do Klimentské ulice, aby to měl Standa blíže na tréninky. Z dorostu si Stanislava LTC záhy vybralo do svého prvoligového týmu.
Tehdy se sportovci ještě nemohli uživit jen svým uměním; Konopásek po ukončení obchodní školy pracoval u firem Eta a Jawa. V období protektorátu se nevyhnul několikaměsíčnímu totálnímu nasazení v nacistickém Německu – nejprve v Drážďanech, posléze v továrně v Eschwege.
Po válce muselo být LTC Praha zařazeno k nějakému podniku. Stal se jím národní podnik Zdar, který provozoval obchody se sportovním zbožím. Tým tak nesl nově název Závodní sokolská jednota Zdar LTC Praha. S Václavem Roziňákem, dalším osudovým spoluhráčem, Stanislav ve Zdaru pracoval jako prodavač a zásobovač.
Útočná formace, kterou tvořil společně s centrem Vladimírem Zábrodským a pravým křídlem Václavem Roziňákem, platila za postrach obran soupeřů. Ještě v roce 1945 čekala Konopáska povinná vojenská služba; strávil šestnáct měsíců v pražském Karlíně u dělostřelců. Z flinty si prý vystřelil všehovšudy jednou na střelnici v Kobylisích. Z vojny odcházel s hodností svobodníka, o níž ho komunisté později připravili.
V roce 1947 se v Praze konalo mistrovství světa v ledním hokeji. Stadion na Štvanici byl na všechny zápasy československého týmu beznadějně vyprodán. Tým, jehož kostru tvořili hráči LTC, překypoval talentem a platil za favorita turnaje.
Po hladkém vstupu do mistrovství však přišla porážka 1:2 se Švédskem a šance našich barev na prvenství tím pádem rapidně klesla. Švédové však následně senzačně podlehli houževnatým Rakušanům. V posledním zápase i díky dvěma brankám Konopáska porazili Čechoslováci 6:1 výběr Spojených států a mistrovské korunovaci již nic nestálo v cestě.
S vizitkou úřadujících mistrů světa jelo Československo o rok později na olympijské hry do Svatého Mořice. Zde se po letech objevil i reprezentační tým Kanady. S ním jsme ve vzájemném zápase remizovali 0:0, což hlavní opory týmu v čele se Zábrodským a Konopáskem vyčítaly příliš defenzivní taktice kanadského kouče československého týmu Mika „Matěje“ Buckny. Tahle remíza stála tým zlaté medaile, ale i olympijské stříbro mělo obrovskou hodnotu.
Po únorovém komunistickém puči byli hokejisté LTC včetně Konopáska vysláni do Moskvy učit budoucí neporazitelnou sovětskou mašinu lední hokej. Na ubytování v nejlepším moskevském hotelu Metropol a na sovětskou metropoli jako takovou vzpomínal Konopásek takto: „Všude na pokojích byl podivný pach jako v cirkuse; ostatně podobný odér byl po celé Moskvě. Divili jsme se, co takový smrad může působit, ale pravou příčinu jsme nezjistili.“
V listopadu 1948 postihla naši zlatou hokejovou generaci první tragédie; letadlo s šesti reprezentanty se zřítilo nad kanálem La Manche. Na sklonku téhož roku se mužstvo LTC účastnilo (a s přehledem ho potřetí v řadě vyhrálo) tradičního Spenglerova poháru ve švýcarském Davosu.
Po turnaji dostal kompletní tým nabídku od bývalého předsedy LTC Citty a vynikajícího hokejisty Josefa Malečka nabídku k emigraci. Proběhlo týmové hlasování, které přineslo osudové rozhodnutí vrátit se do totalitního Československa. Údajně skončilo poměrem 8:7 pro návrat, Konopásek hlasoval pro emigraci.
Přesto dva z hráčů (jeden z nich byl bratr největší hvězdy Vladimíra Zábrodského Oldřich) ve Švýcarsku zůstali. I přes tento incident komunisté pustili v roce 1949 národní mužstvo obhajovat zlato na mistrovství světa ve Stockholmu.
Obhajoba se vydařila, došlo na úspěšnou vendetu se Švédy i na historickou výhru nad Kanadou. Vítězství 3:2 nad mužstvem z kolébky hokeje zařídil brankou dosaženou nádherným backhandovým blafákem Stanislav Konopásek. Zlaté hochy vítaly po návratu na Wilsonovo nádraží davy lidí včetně obávaného ministra informací Kopeckého. Autokarem s otevřenou střechou projížděli zaplněným Václavským náměstím.
Zlatý hattrick jim však již dokonat umožněno nebylo. Účast na mistrovství světa v roce 1950 v Londýně byla hokejistům zakázána. Jako záminka posloužilo údajné neudělení anglických víz některým rozhlasovým reportérům, kteří měli být součástí výpravy.
V pondělí 13. března byl hráčům oficiálně oznámen bojkot šampionátu. Svůj vztek a bezmoc se rozhodli ještě téhož dne zapít v hospodě U Herclíků, neboli Zlaté hospůdce nedaleko Národního divadla. Večer do hospody vtrhli příslušníci Státní bezpečnosti a hokejisty včetně hostinského Mojmíra Ujčíka pozatýkali.
Konopáska, který z hospody instinktivně odešel o něco dříve, přišli zatknout o pár dnů později. Po výsleších, zvláště krutých pro členy týmu, kteří v té době vykonávali vojenskou službu a byli tak spíše něž vyšetřováni mučeni v neblaze proslulém hradčanském Domečku, proběhl 6. a 7. října 1950 neveřejný proces.
Na základě smyšlených obvinění byli ještě nedávno miláčci, nyní zrádci národa odsouzeni k mnohaletým trestům. Hlavou procesu byl režimem určen brankář Bohumil Modrý, který již před londýnským MS ukončil reprezentační kariéru a inkriminovaného 13. března byl s rodinou na dovolené!
Stanislav Konopásek dostal třetí nejvyšší trest v podobě dvanácti let odnětí svobody. Motivace komunistického režimu k uskutečnění procesu s hokejovými reprezentanty není dodnes spolehlivě odhalena. Mohl to být strach z jejich hromadné emigrace či nařízení přímo z Moskvy, aby jejich sborné nestálo nic v cestě za ovládnutím hokejového nebe (k čemuž se přikláněl i Konopásek). Zvláštní je i role Vladimíra Zábrodského, který jako leader týmu nebyl odsouzen.
Konopásek si prošel martyriem komunistických vězení a pracovních táborů. Nejprve byl několik měsíců ve věznici v Plzni na Borech, následně v uranových lágrech, včetně nechvalně proslulého tábora „L“ ve Vykmanově, kde se finálně třídila uranová ruda. Přímý kontakt s uranovou rudou znamenal do budoucna časté (nejen) onkologické problémy pro spousty politických vězňů.
Konopásek na pekelné místo vzpomínal takto: „Drobilka (tak muklové místu říkali) vypadala zvenku nenápadně, pracovat v ní ale bylo smrtelně nebezpečné. Bedny jsme tam nejdřív vysypávali do drtiče, odkud putovaly dál do mlýna. Semletý uran skončil na podlaze, kde jsme ho museli pětkrát po sobě přehazovat lopatou. Bylo to potřeba, aby se v té hromadě rovnoměrně rozložila síla uranu. To byla vůbec nejhorší práce, kterou jsem v lágru zažil. Nejenže ta ruda byla těžká a když jí byla plná lopata, vážila snad cent, člověk byl navíc plně vystavený radioaktivnímu záření a prachu, který byl pochopitelně úplně všude.“
Hokejisté byli propuštěni v roce 1955 na amnestii prezidenta Zápotockého, Konopásek v březnu tohoto roku jako poslední z nich. Na začátku měl zákaz hrát první i druhou hokejovou ligu, tu hrál pod hlavičkou Tatry Smíchov i jeho bývalý klub LTC. Chloubu československého hokeje komunisti v podstatě zničili.
V Tatře Smíchov Konopásek nastupoval za její „béčko“ a zároveň pracoval – na vagonech přidělával zásuvné stolečky. V roce 1956 dostal laso ze Sparty, kde se potkal s kamarádem Roziňákem a Zábrodským. Legendární lajna tak byla zase pohromadě.
Během sparťanského angažmá se oženil, s manželkou Annou prožili harmonický vztah. Po angažmá ve Spartě (1956—1962) nastupoval za druholigový Motorlet Praha, který po konci aktivní kariéry i trénoval (1963—1965) a dokonce dovedl do první ligy. V letech 1965—1968 si udělal jméno v polském hokeji, kde dovedl k dvěma mistrovským titulům mužstvo Gornik Katovice.
30. července 1968 se sice Stanislav a další odsouzení hokejoví šampioni dočkali úplné rehabilitace u Nejvyššího soudu, nikdo jim ale nemohl vrátit nejlepší léta jejich (nejen) hokejového života. O svém milovaném hokeji prohlásil: „Ta hra mě naučila, že člověk nesmí rezignovat. Dokud se nepíská konec, pořád je o co usilovat.“
Autor: Mgr. Kryštof Zeman
