Na konci léčby Jaroslava (45) propadla běhu. Z nejhoršího si vezmi to nejlepší, říká
29. května 2024 12:36
Přidejte si nás na domovskou Bylo to náročné období a já zjistila, že nejlépe se mi nabírá vnitřní i fyzická síla při procházkách v přírodě. Po nich jsem se cítila uvolněná a spokojená.Na konci léčby a pomalu se blížícím návratem do „normálního života“ jsem si řekla, že chci svému tělu vrátit, jak to se mnou všechno zvládlo.
A jak ho nejlépe odměnit, než ho posílit a vrátit do kondice. Před nemocí jsem nebyla žádný sportovec. Občas jsem vyjela na kole a šla na procházku. V hlavě se zrodil nápad, že začnu běhat. První vyběhnutí bylo náročné. Uběhla jsem sotva kilometr a byla jsem úplně vyčerpaná. Nevzdala jsem se a každý den¨jsem vyběhla.
Po týdnu jsem se cítila daleko lépe a chuť pokračovat byla veliká. Postupně jsem přidávala metry, pak kilometry. Po dvou měsících jsem uběhla pět kilometrů v kuse.
Začala jsem se těšit na každý běh. Byly vidět i změny na mém těle. Začalo se zpevňovat a přestala jsem být unavená. Cítila jsem se šťastná. Po půl roce jsem se zúčastnila prvního závodu a běžecký svět mě úplně uchvátil.
Běh mi přinesl do života obrovskou radost. Díky kondici se necítím unavená a posílila se i moje imunita. Běhu vděčím i za to, že jsem poznala Bellisky. Bylo to právě na jednom závodě, kde mě upoutal jejich stánek.
Rakovina mi něco vzala, ale mnohem víc dala. Přinesla mi nové přátelství, sebepoznání, lásku ke sportu, obrovskou chuť do života a naučila mě radovat se z každého dne.
Velké díky patří mé rodině, která mě celou dobu podporuje. Jsem šťastná a užívám si života. Mé moto zní „Z toho nejhoršího si vezmi to nejlepší!“
Autorem textu je paní Jaroslava, příjmení si nepřeje uvést
