Miroslav (49) trpěl velkými bolestmi zad, správnou diagnózu mu řekli až po letech neúspěšné léčby

Problémy se zády dostaly Miroslava do začarovaného kruhu. „Zpočátku mi lékaři předepisovali léky na bolest, což společně s rehabilitací pomohlo zpravidla na měsíc. Dostával jsem i injekce na uvolnění svalů. Pak mě posílali na rentgen, CT, ale nikdy nepřišli na to, co by mohlo takové bolesti způsobovat,“ vypráví Miroslav, který pracuje jako policista.

Také proto jej zhoršující se zdravotní stav trápil stále více a postupně se musel naučit žít s permanentní bolestí. „Každý rok jsem strávil přibližně měsíc na neschopence, pak se záda trochu uklidnila, tak jsem to zase zkusil. Ale při mém zaměstnání, kdy často sedávám v autě, bylo jenom otázka času, kdy se obtíže vrátí,“ vysvětluje Miroslav.

Obával se i případných zásahů, které jako policista musí vykonat. „Stačilo se špatně pohnout a záda se mi stáhla křečovitou bolestí, až se mi z toho podlamovaly nohy. A něco takového si v zaměstnání nemohu dovolit, to by mě přepral i desetiletý kluk,“ povídá.

Kvůli bolestem trpěla psychika. „Připadal jsem si úplně nemožný, ráno mi trvalo až půl hodiny, než jsem se vůbec vyškrábal z postele. Když to bylo nejhorší, musela mi manželka pomáhat i s oblékáním. Hlavně jsem si říkal, co bude dál, když jsem už v relativně mladém věku v takovém stavu,“ vysvětluje.

Nápomocný nemohl být ani při rekonstrukci rodinného domku. „Manželka to všechno musela zvládat prakticky beze mě, já jsem neuvezl ani poloprázdné kolečko s pískem. Sousedi si dělali legraci, jak to mám dobře zařízené, ale mě příliš do smíchu nebylo,“ vzpomíná Miroslav. Doslova utrpením byly cesty na dovolenou nebo obyčejná jízda na kole.

Před osmi lety poprvé zamířil na revmatologii, kde jeho lékařka odhalila původce potíží – Běchtěrevovu nemoc. To je zánětlivé onemocnění, které postihuje páteř a klouby a neléčené vede k trvalému ztuhnutí páteře i nevratným změnám na kloubech.

 „Poprvé jsem také dostal prášky, které na bolest zabíraly. Jak se však nemoc stupňovala, potřeboval jsem jich k zahnání bolesti víc. Nakonec jsem před cestou do práce místo jednoho bral hned tři, abych směnu vydržel,“ vysvětluje. Postupně začal pociťovat vedlejší účinky vysokých dávek léků, například v podobě zažívacích problémů.

Přehnaným dávkám nakonec učinila přítrž revmatoložka. „Předepsala mi biosimilární léčbu. Vůbec jsem nevěděl, co čekat, ale změna k lepšímu byla neskutečná. Dostal jsem první injekci a hned další den ráno jsem vstal z postele prakticky bez bolesti. Zprvu jsem si myslel, že jsem se jen dobře vyspal, ale bolest se nevrátila ani další den a vlastně ani v posledních čtyřech měsících, kdy léčbu užívám,“ vypráví.

A díky úlevě spřádá velké plány. „Mám pocit, že musím dohnat všechno, co jsem kvůli nemoci zameškal. Rodina chce jet do Chorvatska? Pojedeme do Chorvatska. Bude potřeba práce na domě? Udělám to. V práci najednou mohu s ostatními cvičit a nemusím se bát, že mi ztuhnou záda. Zkrátka mám svůj život zpět,“ uzavírá.