Mikuláš se rozezní, připomene socioložku Jiřinu Šiklovou
Přidejte si nás na domovskou „V každé společnosti je určité procento debilů, géniů, kriminálních živlů, prostitutek, ale i lidí nesouhlasících, protestujících, tedy moderním výrazem disidentů. Ve všech učebnicích sociologie se dozvíte, že chybí-li někde určitá skupina, svědčí to buď o deformaci systému, nebo o tom, že v té které zemi jsou nenormální poměry,“ vyjádřila se v roce 1982 ve své obhajobě před soudem Jiřina Šiklová, kterou po roce a půl dlouhé vyšetřovací vazbě čekal rozsudek desetiměsíčního vězení.
„Nepřipusťte zničení knih, které byly zabaveny…“ rovněž připomínala s tím, že „konfiskace nežádoucí literatury stejně jako pašování knih ze zahraničí patří k našim národním tradicím už dobrých tři sta let.“
Jiřina Šiklová, rozená Heroldová byla živel, žena s velkým nasazením a rozhledem, která se nezištně angažovala a přímočaře vyjadřovala k věcem veřejným. Narodila se do rodiny očního lékaře a učitelky v domácnosti. Maturovala na žižkovském gymnáziu na Sladkovského náměstí a v letech 1953—1958 absolvovala obor historie a filozofie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.
Ovlivnila ji literatura, ale nejvíce kantoři. „Není pravda, že byli všichni jednoho ražení. Například archivář profesor Václav Vojtíšek, docent František Červinka, Josef Polišenský atd.,“ vzpomínala.
Za určitý zlom považovala Chruščovův projev z února 1956, v němž sovětský lídr poodhalil a odsoudil diktátorské praktiky svého předchůdce a do té doby nedotknutelného Josifa Stalina. „V době, kdy Chruščov pronesl ten známý, ale tajný projev, byla jsem na fakultě. Pak se to četlo na fakultě pro straníky, kam pozvali lidi, které chtěli získat. Právě v této době jsem cítila, že má smysl tuto část KSČ podpořit,“ vzpomínala Šiklová. „Motivovalo mě bezesporu sociální cítění a také jsem o této tematice něco věděla. Takže jsem vstup do KSČ považovala za naprosto správný. V té době se KSČ proměňovala a mělo to pro mě cenu. Když mi členství nabízeli v roce 1952, když jsem byla ještě na gymnáziu, tak jsem to jednoznačně odmítala.“
Po vysokoškolských studiích se po dvouleté praxi ve školství vrátila na fakultu přednášet dějiny filozofie. Působila v úzké blízkosti profesora Milana Machovce, s nímž se podílela na Dialogickém semináři marxistů a křesťanů. Šiklová se také zajímala o téma studentských hnutí a sociologii mládeže obecně.
Podílela se na obnovení oboru sociologie, na jejíž nově zřízené katedře působila. Její habilitační práci připravenou v letech 1968—69 k tisku pod názvem „Stoupenci proměn“, už cenzura nepustila (práce vyšla knižně až po více jak čtyřiceti letech).
Jiřina Šiklová byla svázána s reformním procesem, navíc stranickou legitimaci sama odevzdala po zvolení Gustáva Husáka do čela KSČ namísto Alexandra Dubčeka v dubnu 1969. Při následných čistkách na Filozofické fakultě skončila, její docentura byla zrušena a mohla se živit jen jako uklízečka. Již v roce 1971 ji preventivně zadržela Státní bezpečnost na 24 hodin. Nastoupila pak práci jako sociální pracovnice do geriatrického oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze, kde vydržela až do začátku roku 1989. Zajímala se o problematiku starých lidí, sociální gerontologii a sociologii zdravotnictví.
Pod pseudonymy Nežárka, Otava nebo Moldau-Vltava publikovala články a komentáře v exilových časopisech, zároveň se klíčově starala o distribuční síť a kontakty se Západem. V souvislosti s jejím odhalením byla v května 1981 zatčena, držena ve vazbě v Praze-Ruzyni, a nakonec i odsouzena za trestný čin „podvracení republiky v organizované skupině a ve spojení s cizinou“.
Pod tlakem ze zahraničí nakonec došlo v březnu 1982 k jejímu propuštění, vězení rovněž opustili spoluobvinění Eva Kantůrková, Karel Kyncl a Jan Ruml. Zbývající tři členové skupiny Ján Mlynárik, Jiří Ruml, Milan Šimečka byli propuštěni o dva měsíce později.
Proti Jiřině Šiklové později zahájila soustředěnou a dehonestační kampaň zpravodajská služba pomocí tisku. Šiklová reagovala prostřednictvím dovedně napsané stížnosti adresované československým úřadům, kterou neváhala zveřejnit doma i v zahraničí a v soudní při s šéfredaktorem Rudého práva dosáhla dílčích úspěchů. Nicméně ztratila zaměstnání v Thomayerově nemocnici a od ledna do konce roku 1989 pracovala opět jako uklízečka.
Po roce 1989 byla spolu s dalšími propuštěnými učiteli pozvána zpátky na půdu Filozofické fakulty, kde v roce 1991 založila Katedru sociální práce, kterou vedla až do roku 2001. Přednášela tematiku životního cyklu, sociální gerontologii a problematiku etnických minorit, migrantů, azylantů a metod jejich integrace.
Angažovala se v občanském sektoru a v dobrovolnickém hnutí, stala se členkou správních rad řady nadací a obecně prospěšných společností, například v roce 1991 založila Centrum gender studies. 28. října 1999 obdržela od prezident republiky Václava Havla státní vyznamenání Medaili za zásluhy.
Aktivní zůstávala i po odchodu do důchodu. Nadále přednášela, vedla doktorské práce a občansky se angažovala. Věnovala se tematice stárnutí, mezigeneračních vztahů či hodnotové orientace současné společnosti.
Na otázku, co naší společnosti chybí, nedlouho před smrtí odpověděla: „Étos, sjednocující myšlenka a osobnosti v politice. Průměrní lidé nemohou být současně těmi, kdo vedou. Kdyby si lidé více vážili politiků, tak by do politiky šli ti schopnější.“
Autorem textu je: Mgr. Michal Macháček, Ph.D.
