Markéta Pilátová: Hnízda. Z Liberce až do brazilské divočiny...

Zatímco v Liberci se na konci devatenáctého století objevovaly první tramvaje, v Brazílii si přistěhovalci stavěli hnízda na stromech, aby v pralese přežili. 

Jejich příběh je příběhem českým, německým i brazilským. Vypráví nejen o houževnaté snaze zvítězit nad divokou zvěří, překonat dřinu a války, ale také o úžasu nad novým světem.

Mladý český Němec Hans si staví hnízdo a v noci se z něj vydává na náměsíčné toulky pralesem. 

Potkává se s prastarou indiánkou, jezuity, botaniky a potulnými zabijáky. Při putování neznámem se musí neustále proměňovat, aby obelstil osud. Jeho cesta je cestou mnoha českých Němců, kteří dodnes žijí na jihu Brazílie – pocházejí z Liberecka, mluví portugalsky a německy a jsou přesvědčení, že jsou Češi. Říkají si bohemios.

Ukázka z knihy:

Vati nám neříkal, jaký to tam v té Brazílii bude. Dneska je mi jasný, že to nevěděl, ale tenkrát sem si představoval, že ten náš pralesní král ví všecko. Když sme přistáli, pršelo. Když sme se na mulách čtrnáct dní kodrcali do pralesních hor, pršelo. A když sme konečně  dorazili až na kopec, kde sme si měli vykolíkovat pozemek, pršelo eště víc. Mutti prohlásila, že j6estli nepřestane pršet, všichni dostanem zápal plic a pomřem. Vati na to řek, že kdybysme zůstali v Chřibský a on dál dělal ve sklárně, už by byl kvůli tubeře dávno pod drnem a my s ním, protože bysme pomřeli ne na liják, ale hlady. Takže prý se na to má Mutti dívat tak, že už jako žijem do foroty. Jakože je asi jedno, jak dlouho eště. Máma tomu podle mě nerozuměla a my taky ne. My dvě děti. Malej Heini a já, velkej Hans. Pořád sme měli hlad, a když konečně přestalo pršet, Vati nám dal do ruky sekyru a řek, že musíme postavit hnízdo. Vysekat do stromu zářezy, abychom mohli vylízt nahoru, pak žebřík a pak neřezat klacky a do dvou větví úplně nahoře zaplíst hnízdo. Nechápali sme proč. „Protože tady žijou divoký zvířata,“ řek Vati. „A jaký?“ začali sme se bát. „Divočáci a malý pumy, taky asi v noci můžou vylízt nějaký hadi, co já vim,“ řek a zamračil se. „A jak to víš?“ zajímal sem se. „Říkal to chlap, co na parníku přikládal do kotle. Zná to tady.“ A tehdy se Vati poprvé zatvářil ne jako král, ale jako chlap, co ví kulový.

Ale do toho hnízda sme se pustili. Já sekal klacky, Heini je tahal po žebříku a ve větvích sme udělali takovou jako kolíbku. Ruce sme měli plný třísek a celý opuchlý od sekyry, kterou sme ani jeden neuměli správně držet. Ale nekňourali sme. Nechtěli sme být sežraný prasatama, a pumama už vůbec ne. „Chceš, aby tě rači sežrala puma, nebo prase?“ strašil sem malýho Heiniho, ale když začal nabírat, nechal sem ho bejt. Mutti taky pomáhala a pak nám na mýtině, co ji Vati zatím prosekával, vařila polívku.

Pak malýho Heiniho kousl do nohy velkej černej chlupatej pavouk a ta mu natekla jak kopačák. Tak nemusel dělat hnízdo, ale to sme mu rádi odpustili. 

V noci bylo hnízdo jakž takž hotový. Natahali sme tam deky, co sme měli na mulách, pod hlavou škrábavý chuchvalce pralesní trávy. V noci sem si představoval divoký prasata, jejich rypáky a červený, vztekem zakalený oči, zuřivý chrochtání, blýskavý kly. Do usínání mi cinkaly a rachotily tramvaje, lampy na ulicích zhasínaly, mráz zalízal za špinavý nehty a na všechno lehounce prášil sníh.

Ráno se kolem válela mlha, déšť přestal, vypadalo to, že bude svítit slunce, a neznámí ptáci strašně řvali. Za hradbama lián tiše našlapovaly pumy a někde v bahništi divoký prasata dřely štětinama kůru stromů. Když sem se naklonil, zavadil sem hlavou o trs orchidejí. Nikdy sem nic takovýho neviděl. Čichal sem k nim, ale nevoněly. Jako by je někdo uhnět z vosku. Slezli sme z hnízda, Mutti si roztrhla sukně a nadávala. Vati se ale usmíval. Zase se tvářil jak král a vykládal, kde všude budou pole a kde postaví barák. Já zatím viděl hnízdo z větví a obrovský stromy a nedokázal sem si představit, že by je někdo dokázal pokácet. Jenže Vati to pole viděl a už plánoval, kolik potřebuje sehnat chlapů, aby mu s těma stromama pomohli. Já byl ale v duchu doma. V Chřibský a pak taky v Liberci na náměstí a za žádnou cenu sem nechtěl být tady v tom temným, studeným, opršeným pralese, kde si Vati představoval náš skvělej život. Dostali sme půdu za hubičku, to jo, strašně velkej kus půdy, takovej, jakej bysme doma nikdy mít nemohli. Ale hlad, hlad sme měli pořád stejnej. 

Markéta Pilátová (*1973) je spisovatelka, hispanistka a novinářka. Vystudovala romanistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Věnuje se tvorbě pro dospělé i pro děti. Za své knihy získala řadu ocenění, např. Zlatou stuhu. Třikrát byla nominována na Magnesii Literu a Cenu Josefa Škvoreckého. Nejznámějším prozaickým dílem je román S Baťou v džungli (2017). Její díla byla přeložena do dvanácti jazyků. 

Markéta Pilátová: Hnízda, vydává nakladatelství Odeon – Česká řada (svazek 47), obálka Nikola Janíčková (Take Take Take), 264 stran, doporučená cena 449 Kč