Marie Šabatková: Kde dochází dech aneb z kopce do kopce Střední Asií

Jejich společné vzpomínky ze Střední Asie daly vzniknout této knize, jež vybízí uvrhnout se do všech těch hrůz a krás po jejich boku a nahlédnout do myšlenek a srdcí dvou středoškolských studentů, kteří poprvé vykročili za hranice Evropy.  Při poznávání neznámých kultur a prostředí je doprovází jak obavy, tak i nesmírná uvědomělost, láska a víra v to, že šíleně báječné zázraky můžou čekat za rohem.

Ukázky z knihy:

Rozhodla jsem se, že změníme náš postoj ke stravování: ode dneška už žádné půlení, nýbrž dvě třetiny pro Pavla a jedna třetina pro mě. Dávalo to smysl, neboť on je větší a nejspíš i kvůli tomu se cítil tak slabý. Já si mohla dovolit na svých porcích ubrat. Vážně jsem si přála, aby se mu chodilo lépe.

„Pavle, a ty víš, kde je ta cesta?“ ptala jsem se zadýchaně, zatímco jsem ho následovala po kamenném svahu.

„Ne,“ odvětil s nechápavou samozřejmostí. „Ale to je přece jedno, prostě někam dojdeme,“ ukázal před sebe a já se už ničemu nedivila.

Šli jsme do kopce, já jsem chvílemi i utíkala, a Pavel mě zradil. Já mu opravdu věřila, že má dobrej hudební vkus, jenže on si začal pískat „Diskopříběh“ od Michala Davida a já to nemohla dostat z hlavy! Vzhledem k tomu, že nechal doma redukci na sluchátka, rozhodl se to vydržet celých šest týdnů bez hudby a tenhle „Diskopříběh“ jsem považovala za druhej stupeň závažnosti abstinenční krize. Začalo to „Gangnam Stylem“, nyní tohle a to jsem ještě nevěděla, že až nám v Kyrgyzstánu nasněží, bude celý ráno vyzpěvovat vánoční koledy…

Po cestě se s námi dala do řeči trojice Rusů. Jeden z nich nosil takovej směšnej klobouček a jmenoval se Alex. Byl neuvěřitelně laskavej a styděl se za svoji angličtinu, přestože mu šla moc hezky. Vysvětlil nám, že bychom měli zvážit investici do trekových holí. (Však jsme také byli úplně jediní, kteří je neměli.) Jeho dva souputníci s nic moc fyzičkou mi nabídli, ať si je zkusím, že to je s nimi opravdu jinačí. Několikrát jsem během dneška slyšela, že jsem vážně silná a dělalo mi to moc dobře. Byla jsem oproti všem dost vyžle, ale šlapalo mi to většinou slušně.

Nějak mimochodem jsme v hovoru s Rusy zmínili, že nemáme moc jídla a oni nám tak neuvěřitelně vstřícně darovali igelitku vlastních zásob, které prý potřebovat nebudou. Dostali jsme dvě malinové tyčinky, dvě čínské polívky, pytlík čočky, meruňky s oříškama, suchary a Pavel navíc nějaké sušené maso. Wow!

Nocovali jsme u následujícího jezera Mutnyi, které vypadalo jako jedna obrovská špinavá kaluž. K večeři jsme ukuchtili penne s čočkou a solí. Pavlovi z toho bylo na blitky a přišla jsem si jak máma, když jsem mu zakázala jídlo vyhodit a donutila ho dojíst. Šetřili jsme každý drobek a on by to vyhodil jen proto, že to bylo mazlavý, hnusný, zblemcaný v kaši s polotvrdou čočkou. Já si celkem pochutnala, protože jsem si to narozdíl od někoho nenechala uležet a vystydnout. Navíc, co si budem, sníst třetinu celé večeře zas až takovej problém nebyl. Mnohem zapeklitější pak bylo nedotýkat se pytle s oříškama, obzvláště těch v cukrovém těstíčku…

Co jsme mohli dělat dál? To bylo další nebezpečné úskalí hor. Měli jsme načrtnutý plán, omezené síly a povinnost důsledně se aklimatizovat. Cestovatelský strážný anděl v rouchu náhody nám prostřednictvím ruských hikerů dopravil proviant navíc, ale stále jsme ve výsledku měli málo. Ocitli jsme se v bodě, odkud všechny cesty vedly prudce vzhůru, takže člověk by neušel ani tři kilometry, ale měl by hned kilometr čistého převýšení. My jsme se aktuálně s rozloženým stanem nacházeli ve výšce okolo třech a půl tisíc metrů a vydat se stanovat výš by bylo riskantní, neboť bychom překročili hranici naší dosavadní aklimatizace. Tento fyziologický proces, kdy si tělo musí namnožit červené krvinky, je navíc nutno provádět výstupem nahoru a rychle dolů, následně opakovat… Krajina Fanských hor v součtu s našimi silami by nás však donutila stanovat výš bez sestupu, další den opět výš a další den by už šance na zdolání vrcholu Energii žuchly někam do propasti.

Budeme se muset rozhodnout: riskovat snad lepší adaptibilitu našich mladých těl, nebo postupovat tradičním způsobem.

Bylo teprve odpoledne, chlad zvenčí nás nutil udržovat se v teple spacáků, a zatímco já jsem se snažila nepropadat trudomyslnosti a psát deník, Pavel se příšerně nudil a jen mi škodil. Strašně jsem toužila po knížce nebo alespoň časopise! Neměli jsme však nic kromě toho, kvůli čemu jsme přijeli. Tomu se říká vychutnávání naplno… Dobrou noc.

O autorce:

Marie Šabatková (*2005)  

Celý svůj dosavadní život jsem byla divná (Instagram jsem si založila teprve ve dvaceti, což o mně ledacos vypovídá). Absolvovala jsem taky waldorfské lyceum a to mě nadosmrti poznamenalo. Když se zrovna nesnažím naučit zpaměti všechny akupunkturní body tradiční čínské medicíny, vymýšlím nápady, ze kterých vstávají rodičům vlasy na hlavě. Lezu, běhám, lyžuju, fotím, vařím, cestuju. Miluju – všechno. A když zrovna tvrdím, že ne, je to jen impulzivní výrok.

Mám šílené a nádherné sny, které poctivě manifestuju a musím realizovat, protože jinak nemůžu spát. Jsem odhodlaná splnit si vše, o co moje duše projeví zájem!

Marie Šabatková: Kde dochází dech, vydává nakladatelství Universum, 232 stran, doporučená cena 449 Kč