Malou Stranu rozezní vzpomínka na Konstantina Biebla
Přidejte si nás na domovskou „Konstantin Biebl padl uprostřed boje, stoje v první linii zápasu za socialismus a mír. Českoslovenští spisovatelé a všechen pracující lid ztrácejí v něm velikého básníka a soudruha čistého charakteru a nesmírné prostoty a skromnosti. Čest jeho památce!“ Dočetla se veřejnost v Rudém právu 14. listopadu 1951 a obdobně v dalších periodikách. Konkrétní příčiny a způsob nečekaného skonu oblíbeného básníka byl však zahalen do neurčitých slov o náhlé smrti po „delší chorobě“, které „vzdoroval s takovým vypětím sil“.
Biebl se narodil 26. února 1898 ve Slavětíně u Loun, kde jeho rodiče provozovali zubařskou ordinaci. Studoval tamější reálku, ale v pátém ročníku paradoxně propadl z češtiny, a nakonec složil maturitu v Praze již jako voják rakousko-uherské armády. Po první světové válce ho zcela pohltil literární život, zejména básnická tvorba, návazná studia lékařství a posléze filozofie nedokončil.
Pro svou proletářskou a avantgardní tvorbu získal řadu podnětů, ať už se jednalo o tvůrčí rodinné zázemí, tak dramatické osudy za války, kdy tragicky zemřel jeho otec a on sám skončil jako zajatec Černohorců, který se od trestu smrti zachránil útěkem. Biebla navíc provázely zdravotní komplikace a zároveň cestovatelská vášeň.
Mezi jeho nejbližší přátele patřili spisovatel Karel Konrád a básník Jiří Wolker, s nímž v roce 1922 trávil prázdniny na léčení v Jugoslávii. Tam se také zamiloval do tuberkulózní pacientky, jejíž smrt ho mimo jiné inspirovala k básnické sbírce Zloděj z Bagdádu. V roce 1925 navštívil Francii a následně se plavil až na ostrovy Cejlon, Sumatra a Jáva v Indickém oceánu, což nalezlo odezvu v básnické sbírce S lodí, jež dováží čaj a kávu, rovněž v četných reportážích i próze. V roce 1931 se oženil s Marií Bulovovou, na svatební cestu odjeli do Alžírska a Tunisu.
Roku 1921 se Biebl stal členem Literární skupiny, posléze přešel do Devětsilu, přičemž v roce 1934 podepsal prohlášení ustavující Skupinu surrealistů v Československu. Inklinoval nalevo a byl také od roku 1922 členem KSČ. Pokud necestoval, žil převážně v Lounech, kde se živil jako zubní technik v ordinaci své matky. Během druhé světové války se střídavě vyskytoval v Praze a na venkově v Bělovsi nebo v Libníči.
Po válce nastoupil jako úředník na ministerstvo informací, přičemž pracoval ve Filmové radě, o filmovou tvorbu se ostatně zajímal již předtím. Poměry na kulturním poli se po únoru 1948 zmítaly v taktizování, zápasech a kampaních, kdy o prestiž a moc soupeřily různé, byť ke komunistické revolučnosti se hlásící proudy. Dělo se tak ve vyhroceném celospolečenském ovzduší kulminující studené války.
Biebl velmi citlivě prožíval nové časy, zejména útoky mladých radikálních básníků a kritiků na zavedené autory bývalé avantgardy, mezi něž sám patřil. Především se ho dotkla aféra s takzvaným pamfletem na Vítězslava Nezvala a veřejné ostouzení surrealisty a souputníka Karla Teigeho, kdy padala obvinění z trockismu. Vzhledem k osudu Záviše Kalandry popraveného v červnu 1950 nebo básníka Laca Novomeského vězněného od února 1951 nešlo zdaleka jen o čistě akademické spory. Atmosféra ještě zhoustla po politickém pádu Rudolfa Slánského, na kterého jakožto generálního tajemníka KSČ nedlouho předtím složil Biebl oslavnou báseň.
Do toho po dvanáctileté pauze v červnu 1951 konečně vyšla Bieblovi kniha pod názvem Bez obav, což vzhledem k dalšímu dění vyznívá až ironicky. Ačkoliv se snažil naplnit status lidového básníka a jeho poezie vyznívala sofistikovaně, optimisticky a bojovně, pronikalo do ní neustále cosi znepokojivého. Na novou sbírku, byť se v ní Biebl hlásil ke komunistickému režimu, několik měsíců nepřicházela veřejná odpověď. Ostentativní mlčení a vyhrocená kampaň vůči autorům meziválečné avantgardy stupňovaly básníkovu úzkost a obavy, k čemuž se připočetl nevalný zdravotní stav.
Konstantin Biebl si dění vyložil jako vzkaz jemu samému a s rozpory mezi svou básnickou vizí a skutečností, osobními problémy byl patrně dohnán k sebevraždě. Dopadl na chodník z třetího patra svého bytu na pražské Výtoni a na následky zranění o pár hodin později v pražské fakultní nemocnici podlehl. Následovalo hojné vydávání jeho díla i ohlasů od přátel a obdivovatelů. Tragický odchod básníka zůstává mementem, a to nejenom o moci slova, a nadále vyvolává badatelské otázky.
Autor: Mgr. Michal Macháček, Ph.D.
