Léčba ostatním pomohla, Dominika po ní kompletně ochrnula. Budu zase chodit, nevzdává se

Před sledem událostí, které jí odkázaly na invalidní vozík, to byla aktivní mladá žena, a to i přesto, že měla od 19 let diagnostikovanou roztroušenou sklerózu. Zbožňovala potápění, lyžování, hory, nebo naopak mořské vlny, na kterých se učila jezdit surfovat.

Studovala v Liberci, v Bratislavě, zkušenosti nabírala mimo jiné třeba jako au-pair ve Francii. Vystudovala oděvní design a pak také pro nejrůznější oděvní značky pracovala. Starala se o to, aby výlohy i prodejny dobře vypadaly a jejich vizuální stránka podporovala prodeje, tvořila také pro muže nejen nekonfekčních velikostí obleky na míru.

Její „ereska“ o sobě občas dala vědět atakou, která se vždy brzy srovnala a mladá žena se z ní rychle oklepala. „Byla jsem stabilizovaný pacient, kterému dobře zabírala nastavená léčba,“ říká.

Když se kazí úplně všechno

„Nezávislost, to byla dnes pro mě nedosažitelná vzácnost,“ trochu se pousměje krásná žena. Pak se ale věci začaly ubírat ne zcela dobrým směrem. Dominika začala hůře reagovat na léčbu a lékařům se přestaly líbit její průběžné výsledky.

Léčbu tedy změnili, ale bohužel Dominičino tělo na nový léčebný preparát, který běžně jiným lidem se stejnou diagnózou pomáhá, zareagovalo tak, jak nikdo nečekal. Dominika kompletně ochrnula, aniž lékaři dodnes přesně zjistili, co a proč se stalo.

Nestalo se to z minuty na minutu, osud nechal Dominiku krutě sledovat, jak jí přestávají postupně sloužit ruce, nohy, nakonec začala mít potíže i s dechem. Jako byste byly diváky hororu, který nemůžete vůbec ovlivnit, ale který se neodehrává na filmovém plátně, ale za vaším oknem a postupně se k vám přibližuje, aby brzy jeho děj vstoupil přímo do vašeho obýváku.

Mladá žena se dostala na celé tři měsíce na jednotku intenzivní péče, kde dostávala obrovské množství kapaček a medikamentů, především na bázi kortikoidů. Aniž se přesně vědělo, zdali to může pomoci zvrátit stav, ve kterém pacientka byla. Všichni čekali, co se bude dít.

Celá tato doba byla pro Dominiku trochu zastřená, jako by se jí vědomí snažilo vytlačit kamsi na okraj. V prvních týdnech léčby prakticky nevnímala vůbec nic a později dostala silná antidepresiva, takže dnes si mnoho nepěkných zážitků z léčby prakticky vůbec nepamatuje.

Naštěstí se ukázalo, že lékaři přes to, že neznali příčinu celého stavu, věděli, jak Dominiku léčit a dělali to natolik dobře, že se její stav začal alespoň kousek po kousku lepšit. Po rehabilitaci v Kladrubech, spoustě cvičení, s ohromnou dávkou trpělivosti, disciplinovanosti, důslednosti a vůle Dominika začala pomalu hýbat vrchní částí těla.

„Mohla bych se dále zlepšovat, kdybych se ještě intenzivněji snažila? Nemám tušení. V současné době pokrok bohužel stagnuje, nebo řekněme to přesněji je strašně málo znatelný, z čehož jsem momentálně už trochu demotivovaná, a především hrozně unavená. Ale to k tomu asi patří,“ krčí Dominika rameny.

„Jedna z prvních věcí, na kterou si vzpomínám jasně, je, že jsem si řekla, že to musím brát tak, jako bych prošla jakýmsi restartem. Jako když si přeinstaluješ zanesený počítač. Že prostě musím sebrat sílu začít zase od začátku. Učit se jíst, mluvit, fungovat. Vozík jsem brala a stále beru jako přestupnou stanici, doufám, že jednou budu zase chodit. Žádnou jistotu v tom ale bohužel nemám. Věřím, že když jsem rozhýbala vršek, tak proč bych nemohla rozhýbat i spodní část těla,“ doufá.

Ale vraťme se k příběhu. „Po pěti měsících, strávených v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech, jsem ještě odjela na dva měsíce do Janských Lázní, protože jsem neměla vyřešené bydlení. Bylo těžké dopředu bydlení řešit, protože se vůbec nevědělo, jak bude můj zdravotní stav vyvíjet a co všechno budu potřebovat. Nakonec mi neuvěřitelně pomohla Česká asociace paraplegiků (CZEPA) a její nabídka startovacího bydlení. Mohla jsem zkusit, jestli se o sebe zvládnu zase postarat sama. Někdy to jde lépe, někdy hůře. Pořád ještě mi úplně nedochází, že všechno opravdu nezvládnu sama, že všechno trvá mnohem déle a stojí mnohem více úsilí. Když mi praskne žárovka, sama si ji zkrátka neopravím,“ uvádí Dominika.

Startovací bydlení je služba, kterou CZEPA nabízí právě pro osoby, které se ocitly na vozíku a nemají vlastní bydlení vyřešené. Ceny nájmu jsou zde velmi příznivé a nájemníkům pomáhají sociální pracovnice asociace získat potřebné dávky od státu, vlastní bezbariérové bydlení a ideálně i práci. Dominika ji nakonec nalezla přímo v asociaci.

CZEPA již sedm let provozuje charitativní second hand v Jungmannově ulici, nazvaný Hvězdný bazar. Tam lze darovat použité oblečení v hezkém stavu (a často tak činí nejrůznější celebrity) a osoby po poranění míchy na vozíku jej následně prodávají, čímž si vydělávají na své mzdy a získávají pracovní uplatnění, návyky a zkušenosti a po tomto tréninkovém zaměstnání najdou snáze uplatnění na otevřeném trhu práce.

V první polovině letošního roku přibyla nová pobočka, a to v Karlíně. A právě tam našla uplatnění Dominika, která se tak vrátila víceméně k dřívější práci. „Ráda komunikuji se zákazníky. Chodí k nám spoustu zajímavých a inspirativních lidí, a mě baví si s nimi povídat, pomáhat jim třeba i něco si vybrat. Myslím, doufám, že do Hvězdného bazaru si lidé nechodí jen nakoupit. Chodí nás podpořit, popovídat si a u toho si pořídit třeba něco pro radost. Mnoho zákazníků nám také komunity my se snažíme uchopit a rozvést,“ popisuje Dominika.

Vztah teď nehledá

„Některé dny je to těžké. Někdy mi spasmy tak rozskáčou nohy, že jsem úplně mimo provoz, a to je strašně nepříjemné. Ze starého života mi chybí hlavně nezávislost. Chtěla bych zase cestovat, sportovat, zkoušet vše, co mi současný stav dovolí, ale zatím je všechno ještě moc čerstvé. Každopádně mám kolem sebe spoustu skvělých lidí, kamarádů, kteří mi moc pomáhají, a toho si vážím,“ říká.

Někdy ji mrzí občasná ignorance lidí, kteří se raději otočí, než aby pomohli. Ale možná je to jen neznalostí nebo ostychem. A co muži? Domča zatím vztah aktivně nehledá. „Mám zatím trochu problémy sama se sebou, tak nevím, jestli je v tuhle chvíli chci mít ještě s někým jiným,“ směje se.