Kvůli zánětům brala hvězda Ulice antibiotika i tři měsíce v kuse, studentský život si moc neužila

Infekce u ní byly o to zákeřnější, že se neprojevovaly typickými počátečními příznaky, jakými jsou pálení a řezání při močení, ale rovnou bolestí ledvin doprovázenou teplotami. Z toho důvodu byla nucena opakovaně navštívit pohotovost, než se dostala k urologovi. 

„Tím, že jsem neměla klasické příznaky a začátek zánětu vždycky prošvihla, mi pokaždé lékaři nasadili rovnou antibiotika. Jednou jsem je brala tři měsíce v kuse,“ říká Eliška a dodává, že jinou léčbu jí lékaři vzhledem k pokročilé fázi onemocnění ani nedoporučovali. Když zkoušela různá preventivní opatření jako pití brusinek nebo čajů, nic z toho nefungovalo. 

„Byly asi dva roky, které jsem vyloženě protrpěla. Každý druhý měsíc jsem měla zánět močového měchýře nebo ledvin,“ říká Eliška, u které se nemoc postupně změnila v chronickou a přidaly se k ní i gynekologické infekce. Kromě fyzického nepohodlí jí nemoc přitěžovala i po psychické stránce. 

Řešila například i to, zda nebude mít problémy s otěhotněním či v jakém stavu budou její ledviny po tolika zánětech. „Musela jsem brát celou řadu léků, ze kterých mi nebylo úplně dobře. Brát antibiotika takhle dlouho není dobré ani po duševní stránce, člověk do sebe nechce pořád cpát prášky, ten pocit není vůbec hezký,“ říká Eliška. 

Nemoc ji omezovala i v soukromém životě, kdy se kvůli zánětům musela neustále hlídat, aby dodržovala dostatečný pitný režim a aby neprochladla. „Byla jsem ve věku, kdy jsem nastoupila na vysokou školu, a kvůli nemoci jsem si ani pořádně neužívala vysokoškolský život. Nemohla jsem jet například se spolužáky na vodu a kvůli lékům jsem nesměla pít alkohol,“ dodává Eliška, která během let brala postupně několik druhů antibiotik ve velkém množství, než se konečně podařilo záněty zvládnout. 

„Teď už mám delší dobu klid. Kdyby se zánět znovu objevil, dokázala bych ho po takové zkušenosti včas rozeznat a začít se léčit hned, i s léky bych byla opatrnější,“ uzavírá Eliška.