Kvůli nedostatku vody chtěla mít Praha sodovku levnější než pivo, obchodníci reagovali po svém
20. dubna 2022 11:04
Přidejte si nás na domovskou Teprve vznik Československa v roce 1918 a příchod nových elit na politickou scénu umožnily, aby na roztříštěném území vznikla celistvá aglomerace, které se mohla vyvíjet jako jednotný organismus.
Vedle budoucích výzev pro další rozvoj si ale nové město s sebou neslo i dědictví dosavadních problémů nejen původního královského hlavního města, ale též všech bývalých samostatných obcí. Jedním z těch nejhorších byla vodárenská situace.
Nesourodá směs 38 samostatných obcí, původně tvořící pražská předměstí, zapříčinila, že řada problémů, se neřešila centrálně, ale jako desítky drobných momentálních odpovědí na lokální potřebu.
Díky tomu, nebo spíše kvůli tomu, se na území dnešní Prahy dosud nachází celá řada zapomenutých vodních děl, která pomalu zanikají jako relikty dob minulých, či byly přeměněny za naprosto jiným účelem. Pro celkové řešení se zásobováním vodou se nehodily a pouze umožnily naplnit okamžitou potřebu daného města či předměstí.
Patřily mezi ně původní vltavské vodárny pražských měst včetně žofínské, nově zbudované dřívější podolské vodárny, náležící Vinohradům či Praze, ale i řada malých provozních vodáren na území Libně, či třeba malá vodárnička pod Letnou.
Důvody, proč se Praha se svými předměstími nespojila dříve, byl prozaický – čtyři největší předměstí, Smíchov, Karlín, Žižkov a Královské Vinohrady všechna jednání po několik desetiletí blokovala kvůli obavě ze ztrát politického vlivu a finančních ztrát po dorovnání činžovní daně.
Teprve na přelomu 19. a 20. století se podařilo dojednat stavbu centrální vodárny v obci Káraný. Nicméně káranská vodárna nebyla určena všem – její stavbu si zaplatila Praha a právě již zmiňovaná největší předměstí, a možnost rozšíření čerpání její vody do dalších obcí byla sice možná, ale před vypuknutím první světové války nebyla na pořadu dne.
I tak se jednalo o revoluční čin, který na území dnešního hlavního města poprvé přivedl skutečně pitnou vodu. S jejím spuštěním byl postupně ukončen provoz všech lokálních vodáren, patřících městům a předměstím, které byly součástí koncernu financující její výstavbu.
Ostatní sídla na území dnešní Prahy byla stále odkázána na svoje zdroje, a proto například Vršovická vodárna v Braníku místo ukončení provozu prošla modernizací a rozšířením.
Celý proces ale nakonec provedlo tehdejší Ministerstvo vnitra a na přání a požadavky měst a předměstí se nikoho neptalo. Hlavní město Praha tak najednou získalo dalších 37 obcí, od samostatných měst jako Královské Vinohrady, až po zemědělské vsi jako Ďáblice, Jinonice či Ruzyně.
A ačkoliv celý proces trval dva roky (v roce 1920 došlo k vydání zákona, v roce 1922 k definitivnímu spojení), celá řada problémů se teprve objevila.
Tím hlavním bylo zásobování vodou. Praze sloučením vznikl právní, ale i morální, závazek postarat se o všechny své obyvatele stejnou měrou. Pro rozvinutá stará předměstí to znamenalo větší finanční závazky, malé obce a vesnice to naopak přijaly s nadšením, protože zjistily, že starost o zásobování vodou už nemusí řešit samy za sebe.
Dosavadní problémy, které obce měly, ale nezmizely přes noc a pouze se projevily v plné šíři. Lokální zdroje přestávaly stačit i kvůli mohutné migraci venkovanů do města za prací.
Zvláště okrajové čtvrti neměly naději na brzké připojení už kvůli obtížím s prostým fyzickým připojením vzhledem k jejich poloze.
Protože v různých částech města nebyla voda z veřejných zdrojů vůbec k dispozici, bylo nutno urychleně v nových čtvrtích stavět alespoň výtokové stojánky, napojené na káranský vodovod. To byl třeba případ Nuslí, které byly považovány za problematické.
Zároveň se často musely znovu otevírat již uzavřené místní pumpy, či v okrajových částech města hloubit nové studny. Původní pumpy byly pro provoz nežádoucí, protože kvalita jejich vody byla více než tristní a s bojem proti břišnímu tyfu, který s nedostatkem vody souvisel, příliš nepomáhaly.
Problémem stávajících studní na okraji města bylo i jejich umístění – často se nacházely na soukromých pozemcích, kde majitelé nedovolovali jejich používání.
Město se tak muselo uchýlit k hloubení nových studní, které alespoň na čas pomohly překlenout dobu, než bylo možné do dané lokality zavést káranskou vodu. Ale ani stávající zdroje vody, které byly víceméně v pořádku, nebyly ideální – vltavské povodně tyto zdroje vody infikovaly a způsobovaly tyfové epidemie, což se stalo například v Podbabě a v Hlubočepích v roce 1924.
V případě některých míst, například Hostivaře či Záběhlic, se voda dokonce na čas zavážela, protože v daných místech propukaly tyfové epidemie pravidelně a jen dodávkou čisté vody bylo možné situaci napomoci.
Město se též snažilo snížit cenu sodovek a minerálek zmenšením daně na ně uvalené, aby byly levnější než pivo. Část obyvatel si je totiž poměrně draho nakupovala, když už nebylo zbytí. To se ukázalo jako liché řešení, protože o sníženou daň si prodejci zvýšili marže a cena tak vůbec neklesla.
Situace si vyžadovala nové řešení. Ještě za války a těsně po jejím skončení se krátce uvažovalo o znovuspuštění původních vltavských vodáren. Jejich provoz by ale situaci spíše zhoršil, protože jejich vyčištěná voda ani zdaleka nedosahovala kvalit vody káranské.
Navíc to ani nebylo výhodné z hlediska dlouhodobého. Již v roce 1919 došlo k rozšíření jímacího území v Káraném a následně se k tomuto kroku přikročilo ještě několikrát. I přes to ale bylo jasné, že se bude muset vybudovat vodárna nová.
Na základě plánu Ing. Vancla z roku 1920 se proto podařilo prosadit stavbu nynější Podolské vodárny, které postupně ustoupily obě staré stávající podolské vodárny.
Spolu s káranskou vodárnou se situaci nakonec povedlo alespoň částečně stabilizovat podstatným rozšířením především výtokových stojánků do okrajových čtvrtí. Teprve ale s výstavbou úpravny vody Želivky v 70. letech 20. století se celá Praha dočkala dostatečného zásobení pitnou vodou.
