Kontroverzní projekt Máslo-Douda je stoletý, nakonec vedl k moderní čistírně

Původní bubenečská čistírna, navržená Williamem H. Lindleyem a spuštěná v roce 1906, byla ve své době moderní, ale po první světové válce už rostoucí metropoli nestačila. Lindleyův systém byl projektován pro zhruba 150 000 uživatelů, avšak po spojení okolních obcí do Velké Prahy v roce 1922 se toto číslo stalo nedostatečným minimem. Navíc se čistírna, původně umístěná na hranicích města, ocitla uprostřed nové zástavby.

Ing. Eduard Máslo, penzionovaný geometr Kanalizační kanceláře, se v roce 1925 rozhodl situaci radikálně řešit. Jeho návrh počítal s přesunem čistírny mimo městský obvod, do obce Řež, asi 11 kilometrů od Bubenče. Důvodem bylo jak odstranění provozních problémů stanice uvnitř města, tak ochrana co nejdelšího úseku Vltavy před znečištěním. Po Máslově smrti v roce 1926 projekt dokončil Ing. Václav Douda a předal ho k vodoprávnímu schválení v roce 1929.

Projekt Máslo-Douda byl dimenzován s ohledem na statistiky předpokládající 1,7 milionu obyvatel Prahy do roku 2000 a rozlohu odkanalizovaného území 17 200 hektarů.

Klíčovou součástí projektu bylo dopravit splašky do Řeže, projekt proto počítal s vybudováním 10 kilometrů dlouhého potrubí. I kvůli tomu byl finančně náročný a jeho odhadovaná cena činila 155 milionů korun.

Ačkoliv byl projekt Máslo-Douda velkorysý ve svých rozměrech a vizi, měl zásadní technologickou vadu.Máslo z finančních důvodů navrhoval, aby nová čistírna fungovala pouze na mechanickém základě (prosté usazování kalů), stejně jako stará bubenečská stanice. Dalším důvodem byla skutečnost, že původní vodoprávní povolení pro starou čistírnu, které mělo přejít na čistírnu novou, biologické čištění vůbec nezmiňovalo.

V době, kdy byl projekt předložen, však již byla ve světě známa a používána moderní metoda biologického čištění. Široká nesouhlasná argumentace se proto vynořila právě kvůli nedokonalému čištění splaškové vody a nehospodárnosti umístění stanice tak daleko od Prahy, pokud mělo být čištění pouze mechanické.

Alternativní návrhy v té době již počítaly s biologickou částí čištění. Tato kontroverze ohledně umístění versus technologie vedla město k vypsání generální soutěže na novou čistírnu v roce 1933. Přispěl k tomu také fakt, že pozemky v Řeži již byly zakoupeny.

Soutěž v letech 1933 až 1934 sice přinesla mnoho kvalitních návrhů, které již většinou využívaly biologické čištění, ale paradoxně nepřinesla jasné řešení. Všechny tři nejlépe umístěné projekty přitom opět umisťovaly čistírnu mimo Prahu – Podhoří, Řež a Roztoky.

Ačkoliv i další projekty se opíraly o již zakoupené pozemky v Řeži, město se nedokázalo rozhodnout. Diskuse se táhla i přes druhou světovou válku a poválečné posudky německých a sovětských expertů.

Konečné rozhodnutí padlo až 13. dubna 1954, kdy vláda ČSSR schválila výstavbu ústřední čistírny na Císařském ostrově. Tím se definitivně uzavřela stoletá anabáze řešení kanalizačního systému. Pozemky v Řeži, které Ing. Máslo a Ing. Douda před sto lety zakoupili pro čištění splašků, jsou dnes ironicky využity pro Ústav jaderné fyziky.

Autorem textu je Kryštof Drnek, historik Pražských vodovodů a kanalizací