Kláře (26) ztížila transplantaci krevní skupina, čekání se ale vyplatilo

S rozhodnutím jít do transplantace neváhala ani mladá pacientka, ani její rodiče – oba se nabídli jako dárci ledviny. Po sérii potřebných vyšetření v IKEMu byla jako vhodná dárkyně vybrána maminka Kláry. Ve chvíli, kdy už dcera byla hospitalizována, protože se schylovalo k termínu transplantace, ale přišly nepříjemné komplikace.

„Mamka má jinou krevní skupinu než já, s čímž si dnes už lékaři umí hravě poradit pomocí imunosuprese. Během příprav na transplantaci se však bohužel ukázalo, že moje tělo na většinu běžných imunosupresiv reaguje špatně – po pár dnech podávání u mě docházelo k poškození jater,“ vysvětluje Klára, proč sešlo z plánované transplantace, což pro celou rodinu pochopitelně představovalo velké zklamání.

„Když ode mě mamka dostala zprávu, že transplantace nepůjde, myslela, že si z ní dělám srandu,“ vzpomíná pacientka. „Byla zklamaná a smutná, že mi nemůže pomoct. Obě jsme se bály, že nebudu moct nikdy podstoupit transplantaci a že navždy skončím na dialýze,“ vypráví.

Kláře zůstala jediná naděje – že získá ledvinu od dárce se stejnou krevní skupinou. Aby však mohla být zařazena na čekací listinu, lékaři museli Klářinu intoleranci imunosupresiv prozkoumat více dopodrobna. „Odborníci dva roky zjišťovali, proč moje tělo reaguje tak atypicky, a snažili se najít řešení,“ ohlíží se Klára za těžkým obdobím, kdy se střídaly naděje a zklamání.

Scénář se špatnými jaterními testy se totiž několikrát opakoval. „Nebýt toho, že transplantace ledviny od maminky byla perfektně plánovaná a pomalu se k termínu schylovalo, nepřišlo by se na intoleranci na většinu imunosupresiv a nemuselo všechno tak výborně dopadnout,” sděluje Klára.

Funkčnost Klářiny poloviční ledviny se navíc neustále zhoršovala – a náhrada ledvin už se zdála být nutností. Proto se mladá žena po poradě s lékaři rozhodla pro peritoneální katétr, tedy pro „hadičku“, jež slouží k odvádění odpadních látek z dutiny břišní. Pacientka si ji sice mohla proplachovat v domácím prostředí, ve srovnání s vytouženou transplantací ale šlo o méně komfortní řešení.

S odborníky z IKEMu proto vytrvale hledali vhodná imunosupresiva – až se v červnu 2024 konečně zadařilo. „Když jsem byla zařazena na čekací listinu, radostí jsem brečela, že se mám konečně na co těšit,“ vybavuje si emotivní moment Klára. Tehdy ještě netušila, jak rychlý spád věci naberou.

O pouhých pět týdnů později Kláře v noci zazvonil telefon – volalo neznámé číslo. Než stihla v pracovní databázi dohledat, zda nejde o někoho z klientů, hovor utichl. Vzápětí přišla nečekaná SMS zpráva z děčínské dialýzy: v IKEMu mají pro Kláru vhodnou ledvinu. „V šoku jsem hned volala zpátky, hlas se mi klepal,“ vybavuje si Klára.

Lékař se ujistil, že pacientka aktuálně není nemocná, a hned ji žádal, ať si sbalí věci. „Když mi řekl, že mě za 30 minut vyzvedne sanitka a pojedu jako náhradnice, trochu jsem si oddechla. Napadlo mě, že si aspoň celý ten proces vyzkouším, a příště už to bude naostro.“

V IKEMu Klára prošla potřebnými vyšetřeními – a ráno ji čekalo další překvapení. „Ukázalo se, že vhodnou příjemkyní ledviny od zemřelého dárce jsem já! Trochu ve mně zatrnulo, ale taky mi spadl obrovský kámen ze srdce. Operace samotné jsem se vůbec nebála,“ popisuje mladá žena poslední chvíle před transplantací.

Dál už vše proběhlo bez komplikací – ledvina se „chytila“ hned na operačním sále. Kromě permanentního nutkání k močení Kláru po transplantačním zákroku vlastně nic netrápilo – snad jen strach, že její tělo ledvinu nepřijme, což se naštěstí nestalo.

„Hodně pozitivně mě překvapilo, jak rychlá rekonvalescence po transplantaci následovala. Už třetí den jsem chodila jakoby nic. Ze zavedení peritoneálního katétru jsem se paradoxně sbírala několik týdnů.“

Devátý den po transplantaci ledviny byla Klára propuštěna do domácího ošetřování, a dokonce se cítila tak dobře, že šla rovnou do práce. „Práce mi pomohla zaměstnat mysl a nepoddávat se obavám. Nikdo mi nevěřil, že jsem čerstvě po transplantaci,“ líčí se smíchem. Jako „památka“ jí zůstala jen drobounká jizva.

„Před transplantací jsem si myslela, že jsem v pořádku, ale až teď cítím, kolik mám najednou energie. Zbavila jsem se dušnosti i únavy,“ pochvaluje si Klára. Nyní, půl roku po zákroku, subjektivně nevnímá žádná omezení – a na léky, které musí pravidelně užívat, si nestěžuje. „Aspoň jsem se díky nim naučila pravidelně vstávat, jíst a chodit spát,“ hodnotí optimisticky.

V hotelovém resortu pracuje v kanceláři i v provozu restaurace, a protože s partnerem chovají psy a koně, nemá nouzi ani o aktivní odpočinek. „Nedávno jsme strávili týden na horách,“ dělí se o radostnou novinku. „Před transplantací jsem už po první sjezdovce byla vyčerpaná, měla jsem neustálou žízeň a daleko jsme nikdy nedojeli. Teď jsme pět dní v kuse lyžovali.“

A co by mladá žena vzkázala všem, kdo doufají v novou, darovanou ledvinu? „Ať neztrácejí naději, protože i když se to čekání někdy může zdát dlouhé, vždy se vyplatí,“ uzavírá odhodlaně Klára. „Transplantace mě naučila trpělivosti a změnila i můj pohled na budoucnost. Už se dopředu nedívám s obavami, ale s nadějí. S ledvinou jsem dostala šanci, kterou chci naplno využít.“