Rozhovor: Kdyby měla žena proplouvat životem bez mužské pomoci, bude to mít složitější
3. února 2016 08:41
Přidejte si nás na domovskou Jiřina Anna Jandová
Narodila se 30. září 1988 v Praze. Zpěvačka a skladatelka se věnuje hudbě od dětství, kdy také začala hrát na kytaru a na klavír. Na oba nástroje se doprovází při svých vystoupení. Od roku 2007 vystupuje jako host v koncertním programu svého otce Dalibora Jandy, vystupuje však i samostatně.
Na počátku roku 2009 vydala debutové album nazvané podle singlu Tvář. Na jaře 2012 vydala své druhé album nazvané Narovnaná v zádech. Na podzim 2015 vydala třetí autorské album nazvané V muzeu lásky.
Přiznávám, že jste mne docela zaskočila tím, že vás zajímá politika. Proč?
Při své práci, kdy objíždím díky zpívání celou republiku, vidím, jak se lidem žije. Hodně obyvatel je na tom sociálně velmi špatně. Když slyším některé pravicové názory, že to je jen jejich vina, a oni se cítí neohrožení, tak mi to připadá šílené.
Takže je vám blízká levicová politika?
Nejsem přikloněná k žádné konkrétní straně, ale sociální cítění a podpora například regionům, kde opravdu práce není, je určitě hodně potřeba, to mi u pravice chybí. Kariéristy a lidi, pro které jsou peníze náboženstvím a nic jiného pro ně neexistuje, nemám ráda.
Říká se, že společnosti vládnou takoví politici, jaké si zaslouží.
Ano, souhlasím, politici jsou naším odrazem. Propojenost mezi politikou a společností vidím hlavně v tom, že dnes všudypřítomný negativismus se odráží do politiky. Komunální, i té celostátní, která je díky zájmu médií více na očích.
Často opakujete, že máte vstřícný vztah ke Slovensku, u našich východních sousedů ráda vystupujete. To vám asi nevadí, že primátorka Prahy pochází z Bratislavy, že?
Vím, že paní Krnáčové její kritici často slovenský původ předhazují. Pro mne to je to poslední, co by mi na někom vadilo. Paní Krnáčová je mi sympatická. Přiznávám, že jsem hodně proslovensky naladěná. Na Slovensku mám spoustu přátel, země mi přirostla k srdci. Je zřejmé, že v budoucnu budeme potřebovat spojence. A kým jiným bychom měli spolupracovat než se Slováky? Rozumíme si, kultura je podobná, desítky let jsme žili ve společném státě. Důležité je lidi hodnotit na základě faktů a ne domněnek.
Vadí vám, když ženu „protlačí“ na nějakou pozici muž?
Možná, že se mnou teď nebudou některé feministky souhlasit, ale nikdo mi nevymluví, že za ženskou kariérou skoro vždy stojí chlap. Kdyby měla žena proplouvat životem bez mužské pomoci, tak to bude mít mnohem složitější, nedá to. Když je žena nadaná, schopná a ještě k tomu třeba hezká, nevidím nic špatného na tom, že to chlapovi imponuje a ten jí pomůže prosadit se. Kariéry přes známosti tady vždy byly a budou. Ale tím nesnižuju úsilí a píli, která je nutná zejména k zdokonalování se v jakékoliv oboru. A v tom už vám nikdy nikdo nepomůže.
Jaký máte názor na kvóty, které stanovují, kolik žen by mělo být například na kandidátkách stran?
Nesouhlasím s kvótami v žádné lidské činnosti. Schopná žena se podle mého názoru prosadí i bez kvót a muže si nakloní na svoji stranu. Dokonce si myslím, že ženské zbraně jako jsou například jemnost a kouzlo osobnosti někdy dovedou víc než drsnost a ráznost mužů. A že je v politice méně žen? To je asi především dané psychickou náročností té práce a taky možná ženám chybí odvaha, ale já doufám, že se to změní.
Začátkem roku 2014 Jiřina Anna Jandová a Dalibor Janda vytvořili a nazpívali novinkový hitový duet „Pátý perný den"
Určitě jste se asi i vy někdy setkala s kritikou, že jste úspěšná pro to, že vaším otcem je Dalibor Janda…
Ano. Jen bych se opakovala, co jsem řekla před chvilkou. Nepopírám, že mi v rozjezdu tátova osobnost pomáhala a pomáhá, díky němu jsem věděla, do čeho vstupuju. Máme super vztah a nikdy to nebudu popírat. Stále spolu koncertujeme a tak mám možnost zpívat před velkým publikem, což je velká škola. Svou hudbu se ale snažím dělat co nejvíce sama. Ze svých třech alb jsem se na tom posledním autorsky podílela nejvíc. A také nechci jít cestou předělávání jiných hitů, i když by to bylo jednodušší.
Jak to myslíte?
Když přezpíváte do češtiny nějaký starší zahraniční hit, tak se lidé při vašem vystoupení rychleji chytají, snáze je dostanete do varu. Tak to fungovalo dřív, tak to funguje i dnes. Nechala jsem se pracovním okolím tak trošku přemluvit, abych na album V muzeu lásky dala alespoň jednu přezpívanou pecku. Píseň Mám strach je na melodii písně Belfast od Boney M a otextovala jsem si ji sama, jak se říká do pusy. Když ji zpívám třeba na plesu, hned lidé více zpozorní a od druhé sloky už davově zpívají a skákají se mnou. Vždycky mě v tu chvíli napadne, že už rozumím tomu, proč se u nás uživí tolik revival uskupení.
Já měl za to, že praxe přezpívávání hitovek byla typická hlavně pro období před rokem 1989…Je to hodně i dnes, někteří zpěváci třeba udělají album, kde mají polovinu nepůvodních přezpívaných. Ale jak jsem už řekla, to není moje cesta. Vím, že to by mě nenaplňovalo.
Vraťme se k vašemu aktuálnímu albu V muzeu lásky, které jste pokřtila loni na podzim. Jak se ho daří propagovat?
Je to takový běh na dlouhou trať, který vyžaduje velkou trpělivost. Klíčem je samozřejmě prosadit píseň do rádií. Teď se nám podařilo, že píseň Nejsem bludný kámen nasadila do vysílání nejposlouchanější soukromá stanice Rádio Impuls, což mě moc potěšilo. Je to krásná pomalá skladba a jsem trochu mile překvapená že vybrali právě tuto.
Proč?
Není na první poslech tak chytlavá, jako píseň Raketoplán, ke které nyní točím klip a měla se stát takovým prvním singlem a jedničkou. Ale jsem samozřejmě vděčná, protože celkově mám pocit že hudba je hodně romantická a tak přeci jen zasněné balady ke mně patří. Posluchači posoudí, co se jim víc líbí.
Jak často vystupujete?
Zhruba čtyřikrát do měsíce, v České republice i na Slovensku. Termíny vystoupení mohou fanoušci vidět na mých internetových stránkách www.jirinaannajandova.com nebo také na mém facebookovém profilu, kam všechny srdečně zvu. Naleznou tam i kontakt na mou manažerku, se kterou lze dohodnout jakýkoliv typ mého vystoupení.
Fotografie, která byla použita na přebal zatím posledního alba V muzeu lásky. Vyšlo loni na podzim.
Jak vnímáte publikum na Slovensku a u nás?
České a slovenské publikum se hodně liší. Na Slovensku jsou hodně vnímaví na novinky, mají rádi, co je nové a neokoukané a taky mají podle mě více rádi romantiku a lásku v písních. U nás jsou lidé hudebně více usedlejší, hitovější, jestli to tak lze nazvat. Máme více rádi to zavedené, jak je patrné i z našich rádií.
A co pražské publikum, v čem je specifické?
Myslím si, že velmi náročné. Koná se tu hodně hudebních akcí, jak domácích tak hlavně zahraničních. Pražské publikum je proto logicky „zhýčkanější“, a chce si myslím odnést opravdu kvalitní zážitek a proto je o to těžší ho zaujmout, ale já mám naštěstí jen příjemné dojmy a v Praze vždy zpívám moc ráda.
Na předvánočním koncertu Dalibora Jandy k vám na pódium Lucerny přišel gurmánský experimentátor Láďa Hruška. Zdálo se, že jste kamarádi. Jak vnímáte jeho výtvory, které někteří lidé milují, jiní odsuzují?
S Láďou jsme roky kamarádi. Je fanoušek mé i tátovy muziky, vážím si ho. Známe se už z doby, kdy ještě nebyl tolik známý. Mám ho velmi ráda, je skromný a přemýšlivý. Nikdy o sobě netvrdil, že je kuchařská hvězda. Takovou nálepku mu dala část veřejnosti, která pak měla potřebu ho kritizovat. On vždy tvrdil, že dělá vychytávky, gurmánské experimenty a dělá to podle mě výborně, podle jeho kuchařky velmi ráda vařím.
Jedním z kmotrů alba V muzeu lásky se stal herec Vladimír Brabec
Chystáte v dohledné době další desku?
Zatím ne, vždyť je to teprve čtvrt roku, co jsem měla křest té aktuální. Chci se soustředit na její promo i na to abych ho mým posluchačům co nejvíce přiblížila.
Bulvár si vás moc nevšímá. Jak se vám to daří?
Asi moc nechodím do té pro bulvár zajímavé společnosti. Bulvár je u nás hodně o osobních vtazích. Někdy mi i lidé z médií či okolí říkají, že bych měla nějakou umělou kauzu vyrobit. Nechci, později by se takový krok obrátil proti mně. Jak se v tom příliš zaháčkujete, tak jste svým způsobem bulvárním médiím zavázaná a musíte jim jít nadále na ruku. Když to neuděláte, je zle. A já nechci mít s bulvárem špatné vztahy, tak raději nemám žádné. Ale samozřejmě se tomu nedá úplně vyhnout a nevadí mi to, když je to v mezích, které jsou přijatelné. Samozřejmě jsem už nějaké kroužení bulváru kolem sebe zažila.
Povídejte.
Jelikož nechodím ze zásady na akce, kde jsou novináři, v přítomnosti partnera, už jsem si přečetla o tom, že jsem asi proto „na holky“. Hodně mě to ale rozesmálo a ještě víc to překvapilo mé kamarády a mé ex partnery. Svojí orientací jsem si doopravdy jistá.
V sedmadvaceti letech bydlíte stále s rodiči, nechystáte stěhování?
Zatím ne. Bydlíme na kraji Prahy v rozlehlém domě, mám k sobě vlastní vchod, svou koupelnu, vlastně jen kuchyň máme společnou, v domě máme i malé nahrávací studio kde si zpívám, takže ideální. Mám své soukromí a zároveň musím říct, že s rodiči mám výborný vztah úplně na pohodu. Už v dětství jsem si dala předsevzetí, že se v životě chci stěhovat jen jednou, takže tedy s partnerem, se kterým budu chtít žít na stálo a budeme plánovat rodinu, a na to je ještě myslím chvilka času.
Jaká místa máte v Praze nejraději?
Když jednou za dva tři měsíce dostanu nakupovací náladu, tak se ráda projdu z Florence přes Náměstí republiky a ulici Na příkopech až na Národní třídu. Když chci zrelaxovat, jdu se projít na Vyšehrad. Je to krásné a klidné místo. Navíc mým snem je svatba v tamní bazilice. Tak se to třeba jednou podaří. Celkově hodně ráda chodím pěšky a Praha je na to ideální.
