Kdo tam jednou vkročil, vícekráte nepůjde. Pražské záchodky slaví 170 let
21. srpna 2023 10:52
Přidejte si nás na domovskou Téma veřejných toalet bylo v pražské aglomeraci dlouhodobým problémem. Na jedné straně stála široce chápaná nutnost mít k dispozici místo pro vykonání tělesné potřeby. Na straně druhé se objevovaly praktické problémy s existencí záchodků spojené – nikdo vedle nich nechtěl bydlet, protože byly většinou ve strašlivém stavu.
Dochované úřední záznamy se minimálně do konce 19. století k tématu záchodků vyjadřovaly skoro vždy k jejich naprosto neudržitelnému hygienickému stavu. Tak například již v roce 1853 veřejný záchodek v Klementinu osobně navštívil v rámci inspekce c.k. místodržitel a následně prohlásil, že „kdo tam jednou vkročil, vícekráte tam nepůjde.“ Veřejné záchodky byly předmětem řady úředních zpráv, týkajících se chodu města. V drtivé většině byly silně negativní a nebyly příliš shovívavé k hygienickým návykům jejich návštěvníků, většinou mužského pohlaví. Zprávy hovoří o nesnesitelném zápachu, vedle kterého se nedá bydlet, o loužích moči a poházených exkrementech a o nutnosti je častěji uklízet.
Problematika záchodků se do konce 19. století příliš nezměnila. Ačkoliv je všichni považovali za nezbytné a potřebné, nikdo se s nimi nechtěl zabývat a natož vedle nich bydlet. Jejich nedostatečný počet byl řešen i smluvním ujednáním s majiteli některých domů, kteří měli poskytovat veřejnosti k dispozici záchody u nich se vyskytující.
Roku 1888 se pro vývoj pražských záchodků udála přelomová událost – město uzavřelo smlouvu s Bohdanem Procházkou, lesním inženýrem, o zřizování a provozování veřejných záchodků. Pan Procházka si nicméně svou funkci po dlouhou dobu neužil – již o rok později ji ze zdravotních důvodů převedl na svou manželku, Marii Procházkovou. Ta pak provozovala síť veřejných záchodků v Praze až do roku 1937, tedy skoro padesát let nepřetržitě.
Podoba a funkce záchodů byla v uzavřené smlouvě poměrně přesně vymezena – jednalo se o obdélníkové stavby s oddělenými vchody pro pány a dámy, se šesti místnostmi pro klozety odlišné kvality dle ceny za jejich použití. Jejich provoz měly mít na starosti starší ženy.
Cena za užití záchodků zůstávala po celou první polovinu 20. století prakticky stále stejná – 8 h. za kabinu I. třídy, 4 h. za II. třídu.
Smluvní vztah s paní Procházkovou byl pro město natolik výhodný, že vydržel až do roku 1937. V mezidobí si prodloužila svou smlouvu v letech 1915, 1924 a 1930 a své podnikání si udržela navzdory narůstající konkurenci. Nakonec svou podnikatelskou činnost ukončila a místo ní ji převzalo Družstvo čsl. Válečných vysloužilců.
Zaměstnání na veřejných záchodcích totiž bylo chápáno jako možnost zaměstnat osoby, které by jinak měly se svým uplatněním problém. Zatímco v 19. století se jednalo především o chovance městského chudinského ústavu, v pozdější době šlo o starší ženy a válečné invalidy a vysloužilce.
Spor o zaopatření těchto dvou různých skupin zaměstnanců se nakonec stal i ústředním bodem meziválečných soutěží. Vedle ceny za nájem, které zájemci nabízeli, se projednával i tento sociální aspekt celého systému veřejných záchodků.
Meziválečné období znamenalo pro systém veřejných toalet dobu rozmachu a rozkvětu. I díky manželům Procházkovým se povedlo zavést určitý standard, který si držely i toalety řízené jinými subjekty či samotným městem. Po druhé světové válce začal systém veřejných záchodků upadat. Na jejich provoz nezbývalo dost finančních prostředků, a především chybělo jejich personální zabezpečení.
Generace meziválečných pracovnic odešla ve velké míře do důchodu a nikdo jiný toto zaměstnání nechtěl vykonávat, protože došlo k velkému propadu jakékoliv profesní prestiže. Velkou část původně provozovaných záchodků bylo nutno uzavřít a zbytek byl provozován za současné ztráty hygienických a provozních standardů minulé doby.
Po roce 1992 přešla síť veřejných záchodků do správy jednotlivých městských částí a většina jich byla zrušena a přeměněna na jiný, většinou značně odlišný provoz.
