dnes
Neděle - polojasno
3°C
zítra
Pondělí - zatazeno
2°C
pozítří
Úterý - snih-dest
3°C
Kdepak ty ptáčku hnízdo máš? V Praze podle ochránkyně zvířat výrazně ubylo ptáků
Rorýs obecný, zvláště chráněný druh. Foto: pau.artigas / Wikimedia Commons

Kdepak ty ptáčku hnízdo máš? V Praze podle ochránkyně zvířat výrazně ubylo ptáků

Kdysi jsem četla, že populace ptáků se snížila o padesát procent. Dle mého letošního pozorování bych řekla, že o devadesát procent. Dříve byl v březnu všude slyšet zpěv ptáků označujících si svoje teritorium. Dnes poslouchám jednoho kosa v Praze 10 a druhého na Jižním městě. Ještě loni jsem ve Vršovicích viděla straky a dokonce i kavky. Letos nic, až na pár chudáků holubů, proti kterým neustále a zbytečně vedou válku jak městské části, tak někteří lidé.

Kde jsou ty doby, kdy všude skákal chocholouš, vrabec a na okně nám hnízdily hrdličky? Ráno se pro zpěv ptáků ani nedalo spát. V Zahradním Městě na konečné tramvaje pobíhali zajíci… Kdeže ty časy jsou?  Není to jen můj pocit, lidé, kteří mají za okny krmítka, mi říkají, že oproti loňsku nepřiletěl ani ptáček. Potvrdili mi to i v záchranné stanici. Jestli to takhle půjde dál, nastane katastrofa. Krize je i u včel, a jak známo, lidstvo bez včel dlouho nepřežije.

Hysterie je kolem holubů – tvrzení o přenosných chorobách, roztočích, jen nahrává firmám, které odchytí do klecí vše, co lítá, a také to zahubí, se slovy, že kdo by ty ptáky třídil. Holub je inteligentní a společenský pták. Léta je pozoruji, zachraňuji, jsou to úžasní tvorové, od kterých jsem nikdy nic nechytla, i když je mívám doma. Roztoči jsou naší součástí, žijí všude v našich domovech, bez rozdílu, zda má někdo doma savce či ptáka. Domněnka, že roztoč není ve vlněných pokrývkách či dutých vláknech, je omyl a klamná reklama prodejců.

Situace s ptáky v Praze je zřejmě stejná jako ve všech městech, úbytek je prý pozorován i mimo města. Na zbytcích zeleně a volných pláccích staví developer za přispění OOP (oddělení ochrany přírody) magistrátu, který i ke zvláště chráněným druhům vydává výjimky jako na běžícím pásu. Takže se zaslepují i větrací otvory či štěrbiny na domech, kde hnízdí rorýs, zvláště chráněný druh. (O tomto problému Pražský patriot v minulosti informoval zde.

Ptáci a hmyz se lepí na šťávu z listů javorů

Naprosto katastrofální je také údržba pražské zeleně. Místo údržby starých kvalitních dřevin se raději vše vykácí a vysadí se „tyčky“, obyčejně dovezené kultivary, které jsou naprosto z jiného prostředí a nemají šanci se udržet. Hrůzou je i výsadba cukrových javorů, které jsou v oblibě. Listy vylučují lepkavou šťávu, na kterou se ptáci a hmyz lepí. Proto jsou tyto stromy absolutně sterilní. Dříve údržba zeleně trvala několik let, včetně zálivky. Dnes se  stromek vysadí a nikdo se o něj nestará.

Také výsadba nových dřevin je pro ptactvo zcela nevyhovující, ptáci ji naprosto ignorují. Každý strom je vlastně i biotopem pro různé živočichy a ptáky. Když se takový strom pokácí, zničí se veškerý život vázaný ke stromu několik desítek let. Výsadbou mladého stromku se nic nezachrání.

Zase bude trvat desítky let, než si najde své obyvatele. Pokud ještě nějací budou. Také neustálé kácení náletových dřevin, křovin, je velmi škodlivé pro ptactvo, nehledě na to, že náletové dřeviny jsou „dětmi“ stávajících starých dřevin. Vyrůstají ve stejné lokalitě, tím pádem jsou odolné a mají největší šanci na přežití. Stačila by jen citlivá probírka a ne hned vše kácet.

Fatální důsledky kácení a zaslepení otvorů

Obrovský problém je nepropojení biotopů, laicky řečeno zeleně. Zvířata jsou nucena žít na ostrůvkách zeleně, nemohou přecházet z jedné lokality do druhé. Vzniká příbuzenské křížení a později i vymírání druhů. I někteří ptáci jsou vázáni na lokalitu, kde se narodili. Vykácení stromů či zaslepení hnízdních otvorů je pro ně fatální. Nezahnízdí několik let, pokud vůbec, a složité je pro ně i hledání odpovídajícího partnera.

Málokdo si váží naší krajiny, měst. Stavovská čest architektů je dávno ta tam. Praha je památkově chráněná zóna hyzděná skleněnými mrakodrapy rozházenými bez ladu a skladu, o satelitních městečkách ve volné krajině ani nemluvě. Kvalitní architekti pláčí, poukazují například na Rakousko, kde by si v horách takovou hrůzu nikdo nedovolil postavit.

Pláče bohužel i celá česká krajina, která kdysi byla plná zvěře, ptáků, a to i na okrajích Prahy. Bohužel, většinu lidí to ani nezajímá. Nevychovávají v úctě ke všemu živému ani své potomky. Takže zbývá jen ten povzdech: kdeže ty časy jsou…

Autorkou textu je Renata Vikartová, ochránkyně zvířat.


Další články
Nahoru