Karolina Tůmová: Modrá jako naděje
7. srpna 2024 11:02
Přidejte si nás na domovskou 
Kniha o životních krizích a nepředvídatelných koncích, jaké jednoho dne v různých podobách mohou potkat každého z nás. Ze situací, jež se zpočátku zdají neřešitelné, vede však cesta, která může mít šťastný konec, i když se na začátku takový nezdál.
Ukázka z knihy:
Lucie běžela parkem a v hlavě se jí znovu odehrávala hádka s Milanem. To byl otec jejího prvního dítěte, dcery Niny, a ona ho momentálně nenáviděla. No, momentálně, zamyslela
se… možná ho nenáviděla už tehdy, když spolu žili, a možná nenávidí všechny jemu podobné muže. Neměla čas nad tím hluboce přemýšlet anebo možná nechtěla. Tak je to mnohdy mnohem snazší. Začala běhat poté, co je Milan opustil, respektive opustil ji proto, že se s ní už nedalo žít. Prý. Tak to řekl. A měl pravdu, její dennodenní scény by umořily osla. Lucie běhá, i když je úplně vysílená, běhá, i když ví, že na to není čas. Je to její jediná chvíle pro sebe a ona si ji nenechá vzít. V poslední době bývá z běhání tolik unavená, že jí to nepřináší, co má, naopak. Ale ani nad tím se Lucie nezamýšlí. Nemá čas. Opět.
Míjí další běžce, mladší, starší, má dojem, že jsou jedna rodina, a každému, koho míjí, kývnutím nebo úsměvem naznačí pozdrav, nebo odpoví na ten jeho. Někdo opětuje, jiný dělá, že ji nevidí. Jako by byla neviditelná, no, možná je, napadne ji. Doběhne do Stromovky a najednou ucítí, jak ji bodá v podbřišku víc než jindy, a musí se zastavit. Musí si dokonce hned sednout, nebo bolestí omdlí. Přibíhá k ní muž, kterého potkala na cestě sem.
Lucie sedí a vidí, jak se nad ni shýbá. Už dlouho se nikdo nad ni nesehnul tak, aby měla dojem, že ho opravdu zajímá, že někoho opravdu zajímá, jak se cítí a jak jí je. Nedej bože, aby jí chtěl pomoct.
„Jste v pořádku?“ dýchne na ni jeho teplý dech a ona se probere z myšlenek a pocitů. Asi ji vlastně už nic nebolí. Chvilková slabost? Přehlížet by to neměla.
„Já…,“ neví co říct. „Asi a… ano…,“ dívá se na své tělo, jako by tam měla najít znamení nějakého zranění, nebo naopak zjištění, že je v pořádku. Muž se na ni nedůvěřivě podívá. Ona ho ještě ujistí a on se tedy po chvíli váhání zvedne, otáčí a pokračuje v běhu, plánu v životě. A ona tady sedí dál a najednou se rozbrečí. Najednou jí všechno dojde. Ten zmar. Zmar toho, že nemá nikoho, kdo by ji měl rád, že nemá rodinu, po které vždycky toužila. Jasně, má děti. Syn. S hrůzou zjišťuje, kolik je hodin a že ho zapomněla vyzvednout ze školky. Rozbíhá se směrem k domovu, bodání v podbřišku je už slabší, přesto ho cítí, ale běží dál, slzy jí cestou osychají. Ona přece všechno zvládne.
Josífek sedí v šatně a vyčítavě na ni kouká. Udělala to už poněkolikáté a v jeho mysli se začíná usazovat myšlenka, že ho máma nemá ráda. Bude s tímhle pocitem bojovat celý život. Marně. Ona ho ráda má, ale on to nikdy nepřijme tak, jak to je: že ho má ráda až po sobě. Že až po její lítosti přijde řada na tu jeho.
Lucie ho honem obléká, omlouvá se v chvatu učitelce, ta si jen povzdechne a pozvedne obočí, nechápe. Nechápe, jak to tomu dítěti může dělat. Dobře ví, jak se tohle dětí dotýká a že tahle ženská má evidentně moc práce sama se sebou, než aby hleděla na syna. Zvláštní, kolik lidí má děti a nejsou schopni se jim oddat, přemýšlí učitelka, když se dívá na ty dva. Rukama jí prošly tisíce rodičů za těch třicet let, co ve školce pracuje. Měla by napsat knihu, napadá ji, ale vlastně proč, jsou jak přes kopírák. Vyprovodí Lucii a Josífka pohledem a zamkne školku, může jít domů, slíbila manželovi koprovku…
Karolina Tůmová je křtěná Prahou, miluje ves, les a opuštěné domy. Stejnou měrou dobré lidi. Má ráda klid a ticho, přesto beze slov nemůže existovat. Taky ráda cvičí jógu, tvoří pod svou značkou YOjogaYO, píše a navrhuje interiéry.
A neustále se nechá překvapovat životem.
Karolina Tůmová: Modrá jako naděje, vydává nakladatelství Ikar, 320 stran
