Pařížský Louvre a pražskou vilu Karla Čapka možná spojí unikátní projekt

„Jako místního patriota mě tudíž velice potěšilo, že požádali o spolupráci také naší městskou část, jakožto vlastníka vily Karla Čapka," řekl starosta Prahy 10 Bohumil Zoufalík.

Čtěte také: V Čapkově vile úřadují památkáři a archiváři. Uzavřenou památku si lze virtuálně prohlédnout 

„V současné době pracujeme na komplexní knize a výstavě o velmi vzácných orientálních kobercích, která bude zaměřená na historii vlastnictví těchto koberců. Proto vyhledáváme světově známé a uznávané osobnosti, kteří by tyto koberce mohli vlastnit ve svých sbírkách nebo o nich něco napsali. Jednou z těchto osobností byl i Karel Čapek, který ve své povídce Čintamani a ptáci o vzácném koberci píše,“ sdělila k připravovanému projektu kurátorka Katarského muzea Autority Dorota Chudzicka.

Unikátní koberec není výmysl, ale skutečně existuje

„Karel Čapek ve své povídce prokazuje hlubokou znalost orientálních koberců, neobvyklou na běžného sběratele – nadšence. Převzácný koberec ze sedmnáctého století o unikátních rozměrech s božským vzorem Čintamani a ptáci, o kterém Čapek píše a většina lidí si myslí, že je pouze jeho výmyslem, totiž opravdu existuje ve sbírce soukromého sběratele,“ řekl při včerejší prohlídce vily ředitel sekce speciálních kulturních projektů Katarského muzea Authority Michael Franses.

Fotogalerie: vítejte v Čapkově vile, kde na vás dýchá atmosféra první republiky

„Jsem potěšen zájmem o Karla Čapka. Znovu se tak ukázalo, jak významnou osobností Karel Čapek je i v současné době. Je lichotivé, že jsme byli přizváni k takto unikátnímu projektu společně s pařížským Louvrem. Prioritou pro další jednání však bude nastavení jasných podmínek pro budoucí realizaci,“ uvedl starosta Zoufalík.

Čintamani a ptáci (Povídky z druhé kapsy) – ukázka
   

 A jeden z nejvzácnějších koberců na světě je u nás v Praze, a nikdo o něm neví. Totiž to je tak: Já se znám se všemi obchodníky s koberci, co u nás jsou, a někdy si je tak obejdu, abych se podíval, co mají na skladě; víte, oni ti agenti v Anatólii a Persii někdy přec jenom popadnou nějaký starý kus, ukradený z mešity nebo odkud, a přibalí jej k tomu druhému metrovému zboží; ten celý balík, ať je v něm co je, se potom prodává na váhu. A já si tak myslím, jakpak kdyby tam přibalili nějaký ladik nebo bergamo! Proto si někdy zaskočím k tomu nebo onomu tepicháři, sednu si na hromadu koberců, pokuřuju a koukám, jak prodávají kavkám takové ty buchary, saruky a tebrizy; a sem tam řeknu, copak to máte tamhle vespod, ten žlutý? A hele, on to je hamadan. Tedy takhle jsem si občas zašel k nějaké paní Severýnové – ona má takový krámek ve dvoře tamhle na Starém Městě a někdy se u ní najdou pěkné karamany a kelimy. Ona je taková kulatá a veselá paní, má mnoho řečí a čubičku pudla, tak tlustou, že se až člověku dělá špatně. Tihle tlustí psi jsou takoví nevrlí a tak astmaticky a podrážděně štěkají; já to nemám rád. Poslouchejte, viděl už někdo z vás mladého pudla?

…

Tak jsem odhrnul cíp toho koberce, třebaže Amina začala vztekle vrčet. To je nějaký starý koberec, povídám, smím se na něj podívat?
Pročpak ne, řekla paní Severýnová a vzala Aminu do náruče. Pojď, Amino, pán se jenom podívá a pak to zas Amině ustele. Pšt, Amino, nesmíš vrčet! Ale jdi, ty hloupá! Já jsem zatím ten koberec rozhodil, a mně vám tak zabouchalo srdce. On to byl bílý anatolák ze sedmnáctého století, místy už naveskrz prochozený, ale abyste věděli, byl to takzvaný ptačí koberec se vzorem Čintamani a s ptáky; to totiž je božský a zapovězený vzor. Já vám říkám, to je nesmírná rarita; a tady ten kus byl aspoň pětkrát šest metrů veliký, krásně bílý, s tyrkysově modrou a třešňově růžovou…