Julie Lakatošová je román o hledání smyslu v nesmyslné době
22. října 2026 18:09
Jakým způsobem takový proces probíhá, jaké pochybnosti a těžkosti rodinu zasáhnou? Otázka přijetí cizího člověka je tu však pojímána i jako problematika strachu z neznámého, nejistého. Vícehlasí, spojené s fiktivními dokumentárními rozhovory o Rusku, dohromady nastiňuje svět, v němž nakonec není až tak podstatný původ a jinakost, ale to, co nás obecně spojuje.
Ukázka z knihy:
Milá Julie,
chci ti napsat o tvém životě, o tvém životě s námi. Půl roku jsi byla v kojeneckém ústavu, nyní jsi u přechodné pěstounky, a pak bys měla jít snad konečně k nám do dlouhodobé pěstounské péče.
Ty a já jsme se poprvé viděly, když ti bylo osm měsíců. Nyní je ti devět a k nám tě „umístí“, až ti bude měsíců deset, možná i později. Deset měsíců je hodně, a já sama netuším, jaký vliv bude těch deset měsíců mít na tvůj zbývající život. Neměla jsem šanci je nijak ovlivnit. Teď však stojím na prahu dalších měsíců a snad i let, které ovlivnit budu moci, alespoň částečně. Jaké to bude? Nevím. Netuším. Vím o tobě stejně málo jako ty o mně. Ale čas je milosrdný a třeba nám pomůže. Poznat se navzájem. Navázat vztah, v němž bude láska. Jak? Nevím, zatím to nevím.
Zatím ti mohu vyprávět, jak jsi k nám přišla. Tvoje cesta k nám je mnohem složitější, než jaká obyčejně bývá u dětí, které se narodí po devíti měsících těhotenství své mámě. Samozřejmě ses taky narodila své mámě, ale ta si tě z různých důvodů nakonec nemohla nechat. I mně se narodily mé děti a bylo to rozhodně krásné, když jsem je chovala, kojila, a to i těch prvních deset měsíců jejich života, na rozdíl od tebe. Chci ti říct, že je mi líto, že jsi tohle nezažila, že tě nikdo nekojil, nechoval, když jsi plakala, nelíbal na patičky a neprděl na bříško… Ale také chci, abys věděla, že nejsi žádná chudinka! Že jsi hrdinka, která vyšla z hrozných podmínek s hlavou vztyčenou a máš za to můj obdiv. Chci, abys věděla, že naopak já žádná hrdinka nejsem, že tohle celé není žádná moje mise, žádný dobrý skutek a milosrdenství a ujmutí se nebohého děťátka se slzou v koutku oka. Je to tvá i má šance na důstojný život, šance, kterou já mohu dát tobě a ty mně. Ty hledáš rodinu, a já… Já hledám smysl, jak dál žít v téhle době. Je to naše společná cesta, na kterou se vydáváme, ačkoliv jsme jen málo mohly obě dvě ovlivnit její začátek i důvody.
Před deseti lety v dubnu jsem potratila své dítě. Tehdy jsem poprvé začala přemýšlet o tom, že některé mámy děti chtějí, ale mít je nemohou, a některé nechtějí, ale stejně je na svět přivedou. Je zase duben, o deset let později. Trvalo mi to deset dlouhých let! Chci, abys věděla, že nejsi žádná náhrada za dítě, které se mi nenarodilo před deseti lety. Tak to vůbec není. Tehdy mě ta situace bolela a nechápala jsem ji, ale dnes po deseti letech si už jen těžko dokážu vzpomenout na sebe tehdejší, jen těžko chápu, co se se mnou dělo, proč jsem tolik plakala, proč jsem měla pocit, jako by skončil svět, jako bych skončila já. Máme dva krásné zdravé syny, ťukám to tu vděčně do zubů, pověrčivá, bláhová.
„Chci, abys to věděla.“ To už jsem napsala hned několikrát. Stejně mi pak třeba nebudeš věřit, až ti lidé budou tvrdit něco jiného. Nedokážu ovlivnit to, co jednou uslyšíš, ale dokážu ti ve svých slovech přinést svědectví o sobě. To je jediné, co můžu. Co musím. Kvůli sobě. Kvůli tobě. Nemohla sis vybrat, kam tě dají, já jsem si nemohla vybrat tebe. Ale přeci se naše cesty potkaly. Díváš se na mě vážnýma očima, na cizí ženskou, která si kdo ví proč dovoluje brát tě do náručí, dotýkat se tvých vlasů, cosi ti říkat a líbat tě do dlaničky. Co vlastně mohu říct o tvém životě? Nic. Vyprávěla bych tvůj příběh podle sebe, a na to nemám právo. Svůj příběh si musíš vytvořit sama. Poskládat si ho jako puzzle z útržků slov, vzpomínek, vůní a chutí. A to i s těmi měsíci, v nichž jsem tě neznala. Jednou se za svým příběhem hladová vydáš, o tom nepochybuji. Za svým původem. Nikdy ti nebudu bránit. Budeš hledat především ji, mámu, která tě porodila, budeš hledat i další ženy ze své rodiny, babičku, tety, sestřenice, budeš určitě hledat i mužskou část sebe sama, otce a strýce, budeš se jim dívat do očí, a kromě své podoby budeš nacházet i mnoho nezodpovězeného. Hlavní tvá otázka bude samozřejmě proč? Proč jsem nemohla být s vámi? Proč se mi dělo to, co se mi dělo, proč jsem musela žít s nimi, těmi… Jakými těmi? S jakými námi? Proč? Těch „proč“ je strašně moc. Nemám na všechna ta „proč“ odpověď. Vlastně skoro na žádné „proč“ nemám. A přesto ti toho chci tolik říct. Kde začít? Před deseti lety? Nevím to, nevím.
Jana Guljuškina (*1984) vystudovala ruský jazyk a literaturu na Univerzitě Karlově v Praze a Masarykově univerzitě v Brně. V roce 2022 jí vyšel debutový román Jolka, o rok později publikovala prózu Paní S.
Jana Guljuškina: Julie Lakatošová, vydává nakladatelství Odeon – Česká řada (svazek 50), obálka Nikola Janíčková (Take Take Take), 176 stran.
Knihu si můžete koupit třeba zde: www.luxor.cz/v/2148888/julie-lakatosova

Přidejte si nás na domovskou