Jan Vavřík: Ve stínu levandule

Napínavý román s kriminálními prvky se odehrává ve francouzské vesnici, kterou opřádá stín minulosti v osobě Jeana Mazeta.

Během druhé světové války sloužil v Paříži jako četník a musel se zúčastnit deportace židovského obyvatelstva v roce 1942. V obci jej všichni mají za válečného zločince a po jeho smrti dojde k rozhodnutí, že jeho dům půjde k zemi a ustoupí stavbě silnice. Do domu se ovšem nastěhuje Mazetova vnučka Isabelle se svým přítelem. Objeví dědečkovy deníky a rozhodne se očistit jeho jméno. Dozví se Isabelle celou pravdu? Zjistí, kdo se jí snaží pátrání překazit a proč? Podaří se jí dědečka rehabilitovat…?

Ukázka z knihy:
V pátek brzy nad ránem jsme stáli na betonovém nástupišti varšavského nádraží. Otec měl na sobě dlouhý hnědý kabát a klobouk. V každé situaci se snažil vypadat dobře. Byl hladce oholen, pod kabátem sako, bílou košili a hnědou vázanku. V ruce držel hnědý kufr a zamyšleně sledoval kolejiště. Nevěděla jsem, co se mu honí v hlavě, ale dnes je mi jasné, že to byl smutek a žal nad celou situací, ve které jsme se v tu chvíli nacházeli. Maminka byla unavená. Se svým malinkým kloboučkem posazeným na stranu a pěknými šaty modré barvy vypadala krásně, ale v obličeji byla vidět míra zklamání, únavy a, troufám si podotknout, i otupělosti a rezignace. Připadalo mi, že jsou oba moji rodiče duchem někde jinde. Vypadalo to, že se jejich myšlenky odebraly kamsi daleko. Budili dojem, že tady jen stojí, fyzicky existují, ale duše jsou neznámo kde.

„Andrzeji,“ řekla tiše matka, posadila se na kufr a pohlédla na svého manžela.
„Copak?“ zeptal se otec a pokusil se o mírný úsměv.
„Myslíš, že přijde? Myslíš, že dodrží, co slíbila?“
„Snad ano,“ odpověděl a podíval se na maminku tak, že z toho mrazilo. V tom pohledu byla oddanost, láska, ale také hluboký smutek.
V tu chvíli, kdy jsem stála vedle nich, jsem nechápala, o kom ti dva vlastně mluví. V mých vzpomínkách na tuto dobu se objevuje typická dětská nevinnost. Neuvědomovala jsem si, proč vlastně z Polska odjíždíme, netušila jsem, proč tomu tak je. Jen jsem v ten okamžik nechtěla, aby byli moji rodiče smutní. Bože, jak já je milovala. Oddaně a silně, tak velká byla moje láska.
„Stojí opodál, ano. Je tam u toho sloupu. Ano, je to ona, vím to, poznám ji,“ zvolala maminka a na tváři jí vyskočil úsměv, takový, jaký jsme na ní měli tak rádi. Maminka vstala tak rychle, až se kufr, na němž seděla, převrátil do kolejiště.
Tatínek rychle přiskočil a díky dlouhým rukám se mu jej podařilo zachytit. Maminka to vůbec neregistrovala, nevšimla si toho. Vyběhla na druhou stranu nádraží, aby babičku, která se pomalu blížila s kufříkem směrem k nám, přivítala. Na mamince bylo vidět, že z ní spadlo obrovské břemeno, kámen, protože se celou dobu obávala, aby babička nezůstala ve Varšavě, ač ji společně s tatínkem úpěnlivě několik dní k cestě do Paříže přemlouvali.
„No dost, nech toho,“ křičela babička, „ať mě neumačkáš!“ Maminka se neudržela, tancovala okolo babičky, dokonce ji i políbila. Byla ráda, že ji znovu vidí.
„Já myslela, že to bude moje smrt,“ řekla babička tiše, „sestra se do mého domu stěhovala včera večer. Kdyby její Alois před půl rokem nezemřel, asi by tam dobrovolně nešla.“
Máma společně s babičkou pomalu došly k nám.
„Vítám vás, maminko. Jsem rád, že jedete s námi,“ řekl otec a podal babičce ruku.
„Abych pravdu řekla,“ odmítla mému otci podat ruku, „dvakrát šťastná nejsem, že musím z Varšavy odjet. Myslím, Andrzeji, že slyšíš trávu růst! Je to zbytečné! Ty se domníváš, že
se ve Francii budeme mít lépe?“
„Z počátku to nebude nic jednoduchého, to uznávám. Jedeme do cizí země, která je pro uprchlíky docela uzavřená. Francouzi milují hlavně sebe a málokdy mezi sebe někoho pustí,“ řekl tiše otec.
„A to mě má jako uklidnit?“ vyjelo z babičky. Na tváři jí vyrazil pot. Položila kufřík na zem, sundala si klobouček a kapesníkem, který vytáhla z kapsy kabátu, si otřela zpocené čelo.
„Ne,“ polkl otec, „ale máme tam pana Morela, ten nám pomůže, slibuji!“
Vlak, do kterého jsme nastoupili, přijel s posledním slovem, které můj otec vyslovil.
V kupé jsme strávili několik dní. Neodhadnu, jak dlouho to trvalo, ale mně to připadalo jako věčnost. Smutně jsem koukala ven na krajinu, kterou jsem měla tak ráda. Nedokázala jsem pochopit, proč ji vlastně opouštíme. Proč musíme pryč? Když jsem se později dozvěděla, že právě varšavské nádraží, kde jsme stáli, bylo postiženo těžkým bombardováním, uvědomila jsem si, jak úžasný můj otec byl.

Jan Vavřík (*1978) pracoval mnoho let v dětském domově, kde jej příběhy dětí ovlivnily natolik, že se staly podkladem pro napsání první knihy Kolotoč strachu (2015), na kterou navázalo volné pokračování Případ Kláry P. (2019). Další kniha s názvem Návrat z pekla byla vydána poprvé v roce 2016, přičemž v roce 2023 se dočkala i audioverze v podání Jaromíra Meduny. Kniha vyšla znovu v roce 2024 v reedici.
Autor začal také psát povídkový blog, za rok 2022 a 2023 získal ocenění druhý nejlepší bloger v mužské kategorii. Z těchto příběhů vznikla povídková knížka Pošahaný svět (2023).
K zálibám autora patří mobilní komunikace, historie a bohemistika. Sám o sobě říká, že je milovník německých boxerů, J. R. R. Tolkiena, Karla Čapka, Karla Maye a všeho řeckého, zejména pak ostrova Korfu, kam se pravidelně rád vrací.

Jan Vavřík: Ve stínu levandule, vydává nakladatelství Brána, 384 stran, doporučená cena 399 Kč