Jan Dupák z Transparency International v novém dílu Slepé spravedlnosti popisuje realitu „práce bez potlesku“

Respektuje Transparency International presumpci neviny? Debatuje se také o tom, zda organizace dostatečně reflektuje vývoj kauz ve svých veřejných výstupech, jak spolupracuje s médii a jaký dopad mají její trestní oznámení na pověst lidí, kteří byli později zproštěni obžaloby. V podcastu zazní případ čáslavské skládky, Jiřího Palusky, Vratislava Mynáře, spor s Andrejem Babišem nebo kritika předsedy ÚOHS Petra Mlsny.

Transparency International (TI) je v mediálním prostoru často prezentována s určitou schizofrenií – v jejím důsledku tak existuje faktický rozpor mezi její reálnou náplní činnosti a tím, co si pod touto mezinárodně uznávanou značkou představuje široká veřejnost.

Vedoucí právník její české pobočky, Jan Dupák, v novém dílu podcastu Slepá spravedlnost Petra a Šimona Tomanových zdůrazňuje, že TI není primárně „oznamovatelem“ trestných činů. Většina jejích aktivit směřuje k prosazování systémových změn, podpoře prevence a compliance a k přípravě kvalitních legislativních návrhů.

„My těch trestních oznámení opravdu nepodáváme moc. Jsou to jednotky ročně – možná byly i roky, kdy jsme žádné nepodali. V průměru je to pět až deset trestních oznámení za rok,“ uvádí Dupák s tím, že i v těchto případech přichází iniciativa spíše zvenčí organizace: „Spousta lidí si myslí, že bychom jich měli podávat víc. Tlačí na nás různými způsoby, abychom v některých kauzách trestní oznámení podali, a my jim říkáme, že to buď nemá smysl, anebo tam trestněprávní rovina vůbec není přítomná.“ Takto získanou mediální pozornost navíc Jan Dupák považuje spíš za přítěž než za benefit.

Bez statistik i bez záruky

Hlavní těžiště činnosti TI tedy spočívá v konzultacích, prevenci a realizaci projektů zaměřených na systémové zajištění transparentnosti. „Řešit korupci až ve chvíli, kdy nastane, není efektivní. Poškozuje to zbytečně mnoho lidí a málokdy se podaří ty ztracené prostředky vrátit,“ vysvětluje a podotýká, že podávání trestních oznámení je spíše důsledkem smyslu pro institucionální zodpovědnost, nikoli základní identitou organizace. „Ve spoustě případů to podáváme právě proto, že nepovažujeme za účelné, aby to podával přímo ten, kdo se s korupcí setkal – třeba kvůli jeho ochraně.“

Česká pobočka TI si aktuálně nevede žádnou statistiku úspěšnosti podaných oznámení ani jejich dopadu – není tak jasné, kolik z nich reálně vede k obžalobám, odsouzením nebo naopak k odkladům. Podle Jana Dupáka je to způsobeno jednak nedostatečnou personální kapacitou, jednak dlouhými lhůtami, kterými je obecně český justiční systém nechvalně proslulý. Efektivitu tak hodnotí spíše pocitově a upřímně přiznává, že mnoho případů končí bezvýsledně. „Řekl bych, že je to tak půl na půl. Je to často dáno tím, že máme podezření, že byly naplněny znaky skutkové podstaty, ale nevíme, na co přijdou orgány činné v trestním řízení. Často to troskotá na schopnosti prokázat úmysl spáchat trestný čin,“ vysvětluje.

Průlom v Čáslavi

TI každopádně není vyšetřovací orgán a veškeré informace musí skládat dohromady z veřejně dostupných zdrojů. Jak ale dokazuje případ skládky v Čáslavi, není to nutně boj s větrnými mlýny. Organizace předala případ orgánům činným v trestním řízení již před pěti lety a nyní konečně padl návrh na podání obžaloby. Případ krácení poplatků za skládkování odpadu v Čáslavi společností AVE se tak může stát historicky největším případem české pobočky TI. „Policie tu částku vyčísluje na 3,4 miliardy korun. Takže to už je, myslím, opravdu velká věc,“ konstatuje Dupák.

Právě na čáslavském případu je podle Jana Dupáka dobře vidět logika toho, proč se TI rozhodne do některých kauz zapojit. Rozhodující je často fakt, že místní aktivisté nemají kapacitu se v právních otázkách orientovat, nebo se obávají důsledků. „Ti aktivnější často řeší, co s tím – třeba se ještě zapojí do správního řízení, ale pak se obrací na nás s žádostí o pomoc. Když nám to dává smysl, tak do toho jdeme,“ vysvětluje. Zároveň upozorňuje, že v mnoha případech se nejedná o trestní oznámení. Často jde o podněty k jiným dozorovým nebo kontrolním úřadům. Trestní oznámení podávají pouze u případů s jasnou systémovou závažností.

Činnost specialistů TI by si veřejnost neměla představovat jako seriálovou detektivní práci – jde především o analýzu otevřených dat, žádostí a dokumentů. „Pokud tam je nějaký základ, snažíme se jej ověřit do té míry, do které to jde – z veřejných zdrojů, žádostí podle zákona 106, poskládáme si obrázek. Pokud tam tu linku vidíme, rozhodujeme se, jaký typ podání zvolit,“ popisuje. Na dotaz, zda TI kontaktuje dotčené firmy ještě před podáním, odpovídá přímo: „Nikoho ze zúčastněných předem neupozorňujeme. Někdy bychom tím mohli riskovat zničení důkazů. A i když se ptáme podle zákona 106, odpověď většinou stejně nepřijde.“

Dodat „B“ k oznámenému „A“

TI ale také často čelí kritice, zejména v situacích, kdy podaná oznámení vedou ke zproštění obviněného. Takto například dopadla kauza exstarosty Prahy 2 Jana Palusky, který byl hostem jednoho z dřívějších dílů podcastu Slepá spravedlnost. Dalším případem je třeba Vratislav Mynář, bývalý hradní kancléř prezidenta Miloše Zemana. Ač TI v jeho případě v trestněprávní rovině neuspěla, Dupák potřebu jakékoli omluvy necítí: „Tohle je přesně ten případ, kde si myslím, že není důvod se omlouvat. To, že to neproběhlo správně, jsem hluboce přesvědčen doteď. I když byl pravomocně zproštěn, tak rozhodnutí soudů vycházelo z toho, že prostě neměl nést odpovědnost za nejasnosti v dotačním systému.“

Dupák se s Tomanovými shodl na tom, že skutečně existuje výrazná disproporce mezi tím, jak se informuje o obžalobě, a jak (ne)probíhá následné informování o zproštění. Podle moderátorů se tak v mediálním prostoru i ve veřejném povědomí udržuje obraz viny, přestože dotyčný byl nakonec pravomocně očištěn. Dupák připouští, že by bylo žádoucí dodávat i „B“ k oznámenému „A“, ale zároveň zdůrazňuje, že realita mediálního provozu tomuto úsilí příliš nenahrává. Zároveň ironicky dodává, že opakované deklarování loajality k právnímu státu už působí absurdně samo o sobě:
„Přijde mi trochu trapné psát veřejně, že respektujeme rozhodnutí soudu. To je přece samozřejmost.“

Snaha o uzdravení systému

Pokud tedy hledáme ty největší úspěchy TI, dostáváme se obloukem opět mimo trestněprávní oblast. Organizace sehrála klíčovou roli v debatě o zákonu na ochranu oznamovatelů, který byl i díky jejímu dlouhodobému tlaku nakonec přijat – navzdory politické neochotě a až pod hrozbou unijních sankcí. TI zároveň dlouhodobě upozorňuje na systémové slabiny českého prostředí, například na klientelistické vazby, pomalé reakce a nízkou akceschopnost vedení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS).

Jeden z nejviditelnějších střetů proběhl ohledně digitalizace stavebního řízení, kde TI upozornila na podezřelou aktivitu ÚOHS vůči Ministerstvu pro místní rozvoj. Podle TI šlo o cílenou obstrukci ve chvíli, kdy ministerstvo připravovalo návrh na reformu samotného úřadu. „Tam se to začalo zadrhávat ve chvíli, kdy do toho vstoupil ÚOHS. Najednou kontrolovali skoro všechno. Přitom na naše podněty reagují s ročním zpožděním. A lidé, kteří měli reformu připravovat, ji sabotovali – a teď dělají poradce předsedovi úřadu,“ uzavírá Jan Dupák. Shrnuje tak možná nejpřesněji obraz náplně práce organizace: nejde ani tak o spektakulární obžaloby a mediální vítězství, ale spíše o dlouhodobý, náročný a často nevděčný boj o změnu systému.

Podcast Slepá spravedlnost se zaměřuje na osudy a příběhy osob, kterým do života vstoupilo trestní stíhání. Klade si za cíl hovořit o vině a trestu, ale i o „trestu bez viny“. Podcastem provází renomovaný advokát JUDr. Petr Toman se svým synem Mgr. Šimonem Tomanem. Celý projekt Slepá spravedlnost vzniká za podpory advokátní kanceláře Chrenek, Toman, Kotrba.