Jak vybrat školu pro mé dítě

Vaše dítě může být totiž povahově v mnohém jiné než vy. Rozdíly mezi námi jsou z velké části dané vrozeným nastavením mozku a promítají se i do motivace k učení. 

„Náš mozek je automaticky přitahován k určitým činnostem a typům úkolů, zatímco v jiných nevidíme smysl. Některé děti například rády trénují to, co dobře znají („To je super, to znám, to už jsem párkrát dělal!“), zatímco jiné poté, co pochopily princip, nechtějí dál trénovat stejný typ úloh. Jiné typy dětí zase potřebují velmi konkrétní zadání, aby splnily úkol v souladu s očekáváním učitele, zatímco další přesné zadání včetně postupu svazuje, protože chtějí samy přijít na řešení a uplatnit svou kreativitu,“ vysvětluje psycholožka Šárka Miková, autorka typologie Teorie typů, která napomáhá vysvětlit rozdíly mezi námi a pochopit, že některé věci nám ostatní nedělají naschvál, ale cítí to zkrátka jinak. Své poznatky z letité praxe zaznamenala do několika knih, poslední z nich je nazvána Milovat nestačí. 

Možná si říkáte, že děti se přece musí naučit dělat i činnosti, které je z podstaty nelákají. Že si přece v životě nebudou moci vždy dělat jen to, co chtějí. To je sice pravda, ale je otázka, kdy a jak je to máme učit. 

„V útlém dětství se vytváří sebehodnota a dítě potřebuje, aby mu rodiče a později učitelé potvrzovali, že jeho přirozené fungování je v pořádku. Díky zdravé sebehodnotě se pak bude ochotně pouštět i do náročných výzev. Naopak znevažování jeho přirozených tendencí vede nejen k narušené sebehodnotě, ale také ke ztrátě motivace k učení,“ vysvětluje psycholožka. 

Jak tedy k výběru školy přistoupit? 

Přestaňte na sebe klást nároky, že musíte najít „ideální školu pro vaše dítě“. Do hry totiž vstupuje velké množství faktorů: Principy a postupy daného vzdělávacího systému i konkrétní pedagog a jeho typ osobnosti promítající se do jeho výukového stylu. Vaše zkušenosti a očekávání i typ osobnosti vašeho dítěte. A v neposlední řadě i složení třídy, do níž vaše dítě i v sebelépe vybrané škole nemusí kvůli svému typu osobnosti úplně zapadnout a skutečné kamarády si najde třeba až na střední škole. 

Zamyslete se nad svými očekáváními 

Začněte tím, že si zrekapitulujete vaše očekávání. Do nich se kromě zkušeností z dětství promítá především váš typ osobnosti. 

„Můžete se zamyslet, jak přistupujete k výchově a rozvoji dítěte, protože v tom se zračí i vaše postoje ke vzdělávání. Jste spíš zastánce volnějšího přístupu a necháváte dítě, aby ke všemu samo dozrálo? Nebo spíš chcete včas rozvíjet jeho potenciál, aby nestagnovalo, dodáváte mu od mala podněty pro jeho rozvoj? Tíhnete spíš ke svobodnější formě vzdělávání, nebo vám vyhovuje určitá struktura a řád? Jde vám o to, aby dítě získalo hodně znalostí nebo spíš rozvíjelo svou kreativitu? V každém případě se váš postoj ke vzdělávání nemusí shodovat s tím, co ve skutečnosti potřebuje vaše dítě. Zamyslete se proto nad tím, k čemu vaše dítě přirozeně tíhne, tedy jaké jsou jeho vrozené potřeby dle Teorie typů.“ 

Zmapujte vrozené potřeby svého dítěte 

Znáte-li typ osobnosti dítěte (dle Teorie typů), snadněji odhadnete, jestli mu daný vzdělávací systém bude sedět. „Chcete-li dát dítě např. do Montessori školy, berte v úvahu, že důraz se klade na sebeřízení – tedy že si dítě může vybírat, na čem bude pracovat, což děti, zaměřené na cíl, dobře zvládají. Dítě, které je ale často „ztracené“ ve svých myšlenkách a představách, se plánování a dokončování úkolů bude delší dobu učit. Pokud uvažujete o svobodných školách, zvažte, jestli velkou míru svobody ustojíte vy rodiče.“

Jaké je tedy základní rozdělení dle trojice vrozených potřeb? 

1)     Děti s potřebami stabilita, předvídatelnost a spolehlivost

„Těmto dětem vyhovuje strukturovaná výuka s jasným plánem. Od učitele očekávají, že bude konkrétní ve svých požadavcích a nebude měnit věci za pochodu. Potřebují přesné zadání – pokud je volné či málo konkrétní, dožadují se podrobností a upřesnění. Preferují úkoly, u nichž mohou použít osvědčené postupy, vyjít ze svých zkušeností. Při nutnosti hledat novou cestu k řešení problému cítí nejistotu.“

Nejlépe se jim pracuje, mohou-li ukončit jeden ucelený úkol a teprve pak pokračovat na něčem jiném. Nesvědčí jim „honit několik zajíců najednou“. Tyto děti přirozeně věnují pozornost detailům, zajímají se spíše o faktické vědy, rády pracují s informacemi a vyhledávají je ve zdrojích. K abstraktnímu učivu se musí propracovat skrze konkrétní příklady –  potřebují začínat u toho, co vychází z jejich zkušeností. 

2)     Děti s potřebami teď a tady, svoboda a okamžitý dopad

Tyto děti se nejlépe učí, mohou-li přímo zapojit své smysly a své tělo. Nejlépe pochopí učivo, když přímo manipulují s předměty a pomůckami. Jejich mozek jim velí, aby činnost rovnou zkusily, nikoliv si nejdřív přečetly postup práce.

„Potřebují nejdřív praxi, pak teorii, např. ve fyzice zapojit elektrický obvod bez návodu a z toho, jak funguje, vyvodit teorii. To, co nelze přímo dělat, je nutné alespoň vizualizovat, např. v dějepisu pomocí filmů či historických komiksů a učivo vždy vztahovat k realitě – aby věděly, s čím v realitě učivo souvisí a kde ho mohou aktuálně prakticky využít. Pasivní poslouchání výkladu bez prostoru pro vlastní aktivitu vede k odpojení nebo hledání způsobu, jak se zabavit. Pro okolí ale „zlobí“.“ 

3)     Děti s potřebami rozumět a prověřovat, kompetentnost a zdokonalování.

Tyto děti přitahuje výuka, v níž mají příležitost aktivně zkoumat, vytvářet hypotézy a samy pátrat po vysvětleních. Rády se učí nové informace, nechtějí učivo opakovat a trénovat – pokud pochopily princip, chtějí jít dál. Výjimkou jsou případy, kdy je látka nezajímá nebo mají obavu ze selhání – pak do učení vkládají jen nezbytně nutné úsilí. Vyhovuje jim, když je prezentované učivo opřeno o fakta a logická zdůvodnění, která ale mnohdy zpochybní, aby samy prověřily jejich smysl.

„Tento typ dětí může zpochybňovat i autoritu učitele – pokud není v jejich očích dost odborník nebo neumí zaujmout. Pokud je téma zajímá, kladou otázky jdoucí do podstaty věcí a nespokojí se s povrchními odpověďmi – vyžadují logická a konzistentní vysvětlení. Při zadávání úkolu nemají rády příliš mnoho podrobných pokynů a pomoc, o kterou si samy neřekly.“ 

4)     Děti s potřebami hlubší smysl, jedinečnost a harmonie.

Těmto dětem svědčí výuka, ve které je prostor pro představivost a osobitá řešení, ale zároveň se dbá na laskavost a citlivou podporu ve vztazích.

„Rády pracují kooperativně, sdílejí s ostatními své představy i hledají způsoby, jak by se všichni mohli zapojit. Jsou rády, když se do výuky zařazují aktivity vedoucí ke stmelování kolektivu, např. co koho zajímá, co nedávno zažil či jak se aktuálně cítí. Zároveň jsou ale rády, když se učitel zajímá o ně osobně a všímá si jejich jedinečnosti – vyzdvihuje originalitu jejich nápadů nebo to, jak pečují o dobro dalších.“

Více než učení se faktům jim vyhovují projekty, ve kterých mohou propojovat znalosti do většího celku a uplatnit svou kreativitu. Příliš podrobné pokyny je demotivují, ale pokud se cítí nejisté, uvítají podporu v podobě povzbuzení a ujištění. 

Velmi záleží na konkrétním učiteli

Určitě se shodneme na tom, že nakonec stejně záleží na jednotlivém učiteli. Ten může být součástí určitého vzdělávacího systému, ale záleží jen na něm, zda v rámci jeho principů přizpůsobí výuku tomu, že děti nejsou stejné. Mnozí se o to snaží, ale bez znalosti Teorie typů mohou přesto vidět žáky pouze optikou svého typu osobnosti. 

„Dnes už jsou i v mnoha běžných základních školách učitelé, kteří přemýšlejí o výuce jinak než jako o frontálním předání informací, jejichž přijetí na straně žáků ověří testem a ohodnotí na stupnici jedna až pět. Využívají metody učení, které žáky do procesu učení aktivně zapojí, a hodnotí formativně – tedy prostřednictvím průběžné zpětné vazby a podpory dítěti. Mnozí také, ať už intuitivně nebo se znalostí Teorie typů, berou vážně fakt, že děti nejsou stejné. Snaží se jim dávat možnost volby v tom, jakým způsobem k úkolu přistoupí, a oceňují jejich vrozeně silné stránky,“ dodává Šárka Miková. 

Na dnu otevřených dveří se proto ptejte, v čem konkrétně v této škole spočívá individuální přístup k dětem. A můžete-li mluvit přímo s budoucím pedagogem vašeho dítěte, ptejte se ho, co považuje při výuce dětí za nejdůležitější či jak změnil v posledních letech svůj pohled na výuku. A v neposlední řadě, zda uvítá informace o tom, jak vy, jako rodiče, své dítě vidíte. Ne abyste mu říkali, co má dělat, ale abyste společně hledali cestu pro vaše dítě.