Iva Pekárková: Pepřové pocity

Nikdy by ho nenapadlo, že v cizí zemi najde kostel, který homosexuály vítá a pomáhá jim. Nikdy by ho nenapadlo, že gayové z Afriky dostávají v Británii azyl jen proto, že jsou gayové. Kimani už nevěřil, že mu bude dovoleno zůstat ve vytoužené zemi, a teď mu přece svitla naděje. Byl už v životě ledasčím: Masajem, samozvaným průvodcem, vykonavatelem Boží vůle, kurýrem bez papírů. Dokáže se stát… homosexuálem?

Ukázka z knihy:

Kdyby se aspoň furt tolik nešklebil. Bylo to trapné. Bylo to… podlézavé. Bylo to, jako by jim říkal: „Bez vás jsem nic, bez vás jsem migrant, žadatel o azyl, který může být kdykoli deportován. Domů, anebo do Rwandy, ano, teď už i do Rwandy, jedno letadlo už odletělo. Bez vás tu nepřežiju. Já vím, že mě tu nechcete. Ale – pomůžete mi?“ S nervózníma rukama služebnicky složenýma za zády, v pozoru, ale přikrčený, s třesoucími se koleny připravenými kdykoli udělat pukrle. A s tímhle úsměvem od ucha k uchu. Jako sloužící. Špatně vycepovaný lokaj, který neví, co si počít s rukama, s nohama, s hubou, jakmile se na obzoru objeví hradní pán.

Nebo zámecký? Kimani v tomhle měl trochu maglajz, ve všech těch baronech a hrabatech a sovereignech a rytířích a sirech. A pořádek už si v nich nikdy neudělá, protože všechno, co mu říkal učitel, jeho nejoblíbenější Master, byla lež.

Master, ten, co by za ním Kimani šel na kraj světa, ten, co mu visel na rtech a sledoval, jak se mu zpoza zubů, z toho zářivě bílého otvoru v obyčejné, trochu svraskalé, tak trochu špatně padnoucí tmavohnědé tváři linou ta slova: vzdálená, tajemná, exotická. Bílá. Master studoval na univerzitě v Anglii – v Anglii! – a tohle všechno měl z první ruky.

Celá škola mohla být hrdá, že si vybral zrovna ji, že obětoval úžasnou kariéru scholastika ve Spojeném království a místo toho učil tyhle kluky – kluky bez jediné vznešené kůstky v těle, kluky bez budoucnosti, kterou si zkazili už jen tím, že se narodili zrovna tady, v bezvýznamném městečku v bezvýznamné zemi, kluky, kteří spíš než krasopis umějí vyhnat skot na sousedovo pole, kluky, kteří, kdyby Mastera nebylo, skončí jako povaleči, naničhodníci, ničemové.

Master měl tahle slova rád, učil je velkou angličtinu, zkoušel je z citátů slavných bělochů, a když jste neznali správnou odpověď, Master vás vykázal z budovy větou: „Out, damn spot!“, ovšem když jste ze sebe včas vyrazili: „Macbethpoprvénascéně1606naHampton-skémdvořekráleJamese,“ dovolil vám v učebně zůstat.

Master byl boží. A i když si stěžoval na ty novoty, na změkčilého ředitele, kterému se nelíbí, když učitelé nezvedené žáky bijí, Kimani se nikdy nestal obětí, dokonce ani svědkem pořádného výprasku ze strany Mastera. Ne, Master by svým žákům nikdy neublížil, jen jim zapáleně vykládal o sukovici, která je opřená o katedru každého své cti dbalého anglického kantora, o devítiocasé kočce, o břevnu, ke kterému přivážou každého zběha a povstalce a jeho vlastní spolužáci mu musejí uštědřit pětadvacet ran bičem, aby se učitel zbytečně nenamáhal. Ten bič je pěkně těžký. („A jak se tomu říká? Kdo to ví?“ Master vyvalil oči a výhrůžně jimi zakoulel. „Přesně tak, decimace. V říši Jejího Veličenstva velice oblíbená.“)

Kimanimu se při každé hodině zatočila hlava, ale tak příjemně, cítil, jak se mu v nohách rozproudila krev a cuká mu v nich nesnesitelnou touhou vyskočit a rozběhnout se do Anglie. Nebál se bičů ani sukovic. Věděl, že se tam stane milionářem. Nebo rytířem a hradním pánem. Nebo vévodou z Essexu.

Ten škleb přišel až později. Měl to být samozřejmě úsměv, jenomže Kimani zrovna měl takové divné, vágně pepřové období a úsměv v pravý čas nepřicházel. 

Iva Pekárková je autorkou řady knih – románů, cestopisů, souborů povídek a esejů. Žila jako uprchlice v USA (1986–1997), od roku 2005 pobývá jako imigrantka v Anglii. Živila se jako taxikářka na obou stranách silnice – v New Yorku a v Londýně. Ve svých dílech se zabývá především střety kultur a vztahy mezi národy a rasami.

Z posledních knih jmenujme: Sloni v soumraku (román), Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (znovu vydaný první román o životě v zadrátovaném Československu), Multikulti pindy jedný český mindy a Postřehy z Londonistánu (soubory blogů) a nové vydání příhod z jejího taxikaření v New Yorku Dej mi ty prachy a Můj I. Q. V říjnu 2018 vyšla kniha Třísky, román o lásce

s prvky investigativní reportáže podle skutečného příběhu, v dubnu 2021 román Dům bez zrcadel s tematikou sociálních služeb a na podzim stejného roku reedice jejího románu z dob socialistického Československa Kulatý svět. V roce 2022 zaujala románem S orlem na zádech, inspirovaným skutečným případem novodobého otrokářství.

Za román Pečená zebra získala v roce 2016 nominaci na cenu Magnesia Litera. Za knihu Kam jede tohle nástupiště obdržela v roce 2024 druhé místo Ceny Miloslava Švandrlíka za nejlepší humoristickou knihu. 

Iva Pekárková: Pepřové pocity, vydává nakladatelství Ikar, 208 stran, doporučená cena 349 Kč