Iva Hoňková, Josef Plachý: Příšery a démoni Moravy a Slezska

Příšery, démoni a další hrůzostrašní tvorové jsou nejen přízraky dávných časů, ale především odrazem strachu lidské mysli.

V dobách, kdy za svitem mihotavých plamenů svíček číhaly temné kouty a za okny samot se táhly hluboké lesy, zjitřená fantazie vykreslovala představy, které pak nezřídka psaly děsivou historii. 

Vypravme se do pochmurného světa mytických i skutečných bestií, kvůli nimž lidé mnohdy končili na hranici. 

Ukázky z knihy:

Lipový červ

Lipový červ je bájný tvor, který se vyskytuje v severoevropském, západoevropském i středoevropském folklóru. Obvykle má tvar obřího hadího monstra, jež žije v hlubokých lesích, kde má své doupě. Může být považován za druh draka, který je zejména ve střední Evropě popisován jako had s předními tlapami, často s křídly a občas i se zadníma nohama. V některých zemích je znázorněn i bez končetin. V západoevropské mytologii se jedná o jakéhokoliv draka s výraznými hadími rysy.

Tito tvorové prý rádi hromadí své poklady. Leží na nich a střeží je. Zálibu v pokladech popisují i germánské pověsti spolu s pořekadlem: „To, co leží pod červem, poroste rychlostí hada.“ Některé mýty je popisují jako dobré, spojené se štěstím. Jejich osud je provázán s příběhem prokletého prince, který se proměnil ve zvíře. Ale častěji se jedná o vražedná lidožravá monstra napadající člověka už jen při pouhém jeho spatření. Nepohrdnou však ani většími zvířaty.

Aby červ získal při pronásledování kořisti na rychlosti, dokáže polknout svůj ocas a stane se tak velkým valícím se kolem. Proto se mu ve Švédsku někdy říká „kolový had“. Ostatně ve Švédsku se traduje, že vajíčka kladou pod kůru lip. Po vylíhnutí se odplazí k hromadě kamení hluboko v lese a tam si pak vytvářejí svá doupata. V dospělosti narůstají do mimořádné délky. Mají tmavou barvu, jen na břiše jsou světlejší. Podél páteře mohou mít hřbetní ploutev podobnou rybám. Na některých vyobrazeních jim hlavu zdobí dlouhá koňská hříva. Právě kvůli ní se jim občas říká „hřívoví hadi“. V případě ohrožení nebo útoku dovedou plivat mléčně zbarvenou tekutinu, která dokáže oslepit nepřítele. Mnoho jich však nemají. Pro svou velikost, mrštnost a tlamu plnou velkých ostrých zubů hravě přemohou malá stáda vlků, medvědy i lidi.

Výskyt lipových červů je zaznamenán i na severu naší země. Našel si své místo v lidovém folklóru převážně německého obyvatelstva. Pověsti o nich přišly spolu s obchodníky z dalekých zemí, kteří si čekání na další cestu krátili vyprávěním různých legend a pověstí u džbánu piva v zájezdních hostincích. Starousedlíci se s obchodníky často radili, zvlášť v případech, kdy jejich vesnice sužovala nějaká nevysvětlitelná nebezpečí. A co jiného by mohlo v hlubokých lesích Jesenicka vydávat tak příšerné zvuky, vraždit a trhat těla zvířat i lidí? Nikdo jiný než lipový červ.

Mechoví skřítci (Jezírka u Břidličné)

V zatopených lomech nedaleko Břidličné jsou dvě jezírka. U jednoho z nich žijí mechoví skřítci, živící se lidským smutkem. Když se v lomech ještě těžila břidlice, skály obývali permoníci, kteří prováděli lidem jen samé naschvály. Byli zlomyslní a všem dávali najevo, že proti jejich kouzlům nikdo nic nezmůže.

Dělníci z lomů si na permoníky stěžovali dlouhá léta. Ve svém zoufalství prosili o pomoc dokonce i zdejšího vládce lesů. Nevěděli, že ten jejich prosby neslyší, protože má uši zakryté mechem, který si sundává jen na jeden den v roce.

Jednou se stalo, že dělník vracející se z večera z lomu nešel domů, ale ustlal si na lesním paloučku. Přemýšlel o tom, co zase ti nezbední permoníci vyvedli a kdy už konečně někdo udělá přítrž jejich běsnění. Jeho myšlenky zaslechl vládce lesů. Bylo to právě v ten den, kdy čistil mech pro své uši. Jakmile se dozvěděl, co skalní permoníci lidem provádějí, rozzlobil se.

Ještě té noci k sobě přivolal všechny permoníky. Poručil, aby sundali své čepičky a obrátili je naruby. V tu chvíli se proměnili v milé mechové skřítky, kteří se živili lidským smutkem tím způsobem, že ho vytahovali z duší tak dlouho, dokud se nenaplnily radostí.

Proto se říká, že v blízkosti jezírka stačí obrátit naruby svou čepici. Mechoví skřítci pohltí lidský smutek a člověku se hned uleví od trápení. 

Iva Hoňková (1977) je spisovatelka, ilustrátorka a malířka, jejíž díla si našla cestu do řady soukromých sbírek po celém světě. Zajímá se o historii a sbírá pověsti a legendy s tematikou nadpřirozených bytostí. Čerpá ze starých česky a německy psaných kronik i z ústního vyprávění,  které se často předává z generace na generaci. Výsledkem je unikátní sbírka záznamů regionální historie, kterou autorka popularizuje při svých přednáškách.

Příšery, o kterých se píše v této knize, k níž autorka sama vytvořila originální ilustrace, se datují převážně do období mezi lety 1610–1801. Mnohé jsou propojeny s vampyrismem a čarodějnickými procesy, které se zakládají na skutečných událostech. O to je vyprávění děsivější. 

Josef Plachý ( 1972) se od mládí zajímá o science fiction a fascinují ho pověsti a záhady.  Vedle literatury je jeho velkou vášní poznávat svět v sedle motocyklu – spojuje tak nejen lásku k cestování,  ale i k objevování míst opředených tajemstvím,  která dodnes v lidech probouzejí otázky a fantazii. 

Iva Hoňková, Josef Plachý: Příšery a démoni Moravy a Slezska, vydává nakladatelství Universum, 176 stran, doporučená cena 399 Kč