Ikarusy od 70. let spoluvytvářely podobu československých měst včetně Prahy

Ve vozovém parku je tehdy definitivně nahradily domácí výrobky z vysokomýtské Karosy, která přitom chystala kloubový model už v 60. letech. Tento druh autobusů ale nakonec v rámci RVHP vyrábělo Maďarsko a modelu Karosa ŠM 16,5 vzniklo jen 16 kusů. Dnes tvoří flotilu kloubových vozů v pražských ulicích pětistovka autobusů z továrny SOR Libchavy.

Ikarus 280 byl kloubový třínápravový autobus s poháněnou druhou nápravou, před kterou byl pod podlahou uložen motor. Do Československa, se dovážely hlavně tři verze – městská čtyřdveřová 280.08, linková dvoudveřová 280.10 a městská čtyřdveřová 280.87.

Na území bývalého Československu sloužily ikarusy ve více než osmi desítkách měst, jako první dostala vozy typu 280.08 Bratislava, a to v roce 1974. Ulice slovenského hlavního města brázdilo postupně 761 ikarusů (nejvíce jich ve stavu bylo koncem 80. let – téměř 400), poslední se vydal na cestu v únoru 2008.

Nevýhodou Ikarusu 280 byl nepříliš výkonný motor, potíže měly autobusy zejména v kopcovitém pražském terénu. Pamětníci dodnes vzpomínají na autobusy jen pomalu se šinoucí k cíli své cesty od metra na některé z pražských sídlišť, která jsou často právě na kopci.

Lidová tvořivost dala ikarusům řadu přezdívek, odvozených od země původu nebo měchu kryjícího přechod mezi jeho články. Asi nejrozšířenějším byla „čabajka“, říkalo se jim ale také „harmonika", „housenka", „klobása", „kloubák", „maďar" nebo „paprikáš".

Ve službách pražského dopravního podniku celkem sloužilo 612 ikarusů (18 z nich koupila Praha v roce 1992 z Pardubic), nejvíce – 378 – bylo v garážích v roce 1990.

Autobusy vyráběla továrna Ikarus na předměstí maďarské metropole Budapešti, která se ale v 90. letech podobně jako řada dalších průmyslových podniků v socialistických zemích potýkala s rozpadem tradičních trhů.

Firma v roce 1999 skončila pod křídly koncernu Irisbus (podobně jako česká Karosa), výroba autobusů zde ale nakonec skončila.