Hrbáček v nové Slepé spravedlnosti poodhalil, jaká je cena za novinářskou odvahu

V době, kdy český mediální prostor zaplavily spekulace o povaze tzv. Kubiceho zprávy, pracoval investigativní novinář Jan Hrbáček pro Český rozhlas. K jedné z nejkontroverznějších mediálně-bezpečnostních kauz v historii České republiky má proto velmi úzký, dalo by se říci osobní, vztah. Zpráva tehdejšího ředitele ÚOOZ Jana Kubiceho pojednávala o tom, že organizovaný zločin infiltroval státní správu. Podle Hrbáčka šlo o důsledek nahromaděné frustrace bezpečnostních sborů: „Policisté cítili, že se některým věcem nemají věnovat, jiným naopak musí. Situace eskalovala do té míry, že sepsali Kubiceho zprávu — tuším, že měla 32 stran a shrnovala nejzávažnější kauzy, které vyšetřovali.“

Zpráva, která ovlivnila volby

Podle Hrbáčka nebyl ani tolik kontroverzní obsah zprávy, ale spíš její načasování. To, že se objevila jen několik málo dní před parlamentními volbami, samozřejmě rozvířilo diskusi o tom, zda nejde o účelově vyvolanou kauzu. Kritiku a nátlak tak začali pociťovat jak samotní příslušníci bezpečnostních sborů, tak novináři, kteří se tématu věnovali. Jan Hrbáček byl jedním z nich. „Stáli jsme před rozhodnutím, co s tím. Tehdy jsme se rozhodli zveřejnit to celé — bez úprav, bez parafrází. Věděli jsme, že to může ovlivnit volby, ale kdybychom to neudělali, udělá to někdo jiný — a udělá to hůř. Nebylo v tom nic, co bychom přidali nebo přibarvili,“ popisuje etické dilema, které musela redakce Českého rozhlasu vyřešit.

Jak už bylo zmíněno, Český rozhlas nakonec Kubiceho zprávu zveřejnil a stanovil tím jistý precedens do budoucna. Pro Hrbáčka to byl přelomový moment jeho kariéry investigativního novináře. Poměrně záhy totiž musel bojovat proti obviněním, že jednal v holportu s politiky ODS kolem Ivana Langera – navzdory tomu, že byl sám vyšetřován a sankcionován za zveřejnění dokumentu. „Řešil to Národní bezpečnostní úřad, dostal jsem pokutu 10 tisíc korun za zveřejnění důvěrného materiálu. Do rozhlasu chodila policie, lidi předvolávali. Nebyly to klidné časy,“ upřesňuje. Na základě Kubiceho zprávy neproběhlo žádné zatčení – přesto byla síla zveřejněných informací natolik velká, že ovlivnila výsledky voleb v roce 2006.

Poprask v BIS

Jan Hrbáček se znovu do povědomí veřejnosti zapsal v roce 2014, když působil v Ekonomickém deníku. Tehdy uveřejnil nahrávku z interní porady Bezpečnostní informační služby (BIS), na které tehdejší ředitel Jiří Lang obvinil důstojníka Petra Žílka z úniku odposlechů pořízených v kauze pražského primátora Pavla Béma a lobbisty Romana Janouška. „Ta kauza byla zářným příkladem toho, jak se v bezpečnostních službách hromadí napětí. V BIS se vytvořily party, které šly proti sobě. Nahrávka z porady Jiřího Langa unikla proto, že někdo chtěl upozornit: takhle se to tu dělat nemá,“ podotýká Hrbáček. Po odhalení poměrů v bezpečnostních složkách si teď vzal na paškál zpravodajské služby.

Ty bývají často vnímány jako jakési elitní struktury státu. Veřejnost má přístup jen k velmi omezeným informacím o jejich skutečném fungování, a tak jakýkoli zákulisní vhled vyvolává silnou odezvu. Záznam z porady nicméně odhalil, že i v nich se pohybují takzvaní defektoři, tedy jedinci stojící v opozici vůči nejvyššímu vedení. „Tajná služba má být z principu tajná. Ale když se uvnitř dějí věci, které už přesahují rámec legality, je povinností novináře to popsat. Ať už to někomu vadí nebo ne. Já se k té nahrávce nedostal tak, že by mi ji někdo podstrčil. Já jsem si o ni řekl — protože jsem věděl, že ta věc má veřejný význam,“ konstatuje Hrbáček.

Náhubky jsou ohrožením demokracie

Oba výše zmíněné případy dobře ilustrují, jaká dilemata musí ve své profesní praxi pravidelně řešit investigativní novináři. Podle Hrbáčka je absolutní nutností jistá intuice, která pomůže rozeznat, zda je prezentovaná informace legitimní, a kdy jde naopak o manipulaci. Přiznává, že práce se zdroji je komplikovaná – na jednu stranu jde o dvoustranný vztah založený na vzájemné důvěře, na druhou stranu musíte být vždy ke svému protějšku kritičtí, pokud se nechcete stát jen amplionem cizí agendy a cílů. „Zdroje musíte znát dlouhodobě. Musíte rozumět jejich puzení — proč vám to dávají. Když vám někdo řekne: dej to ven, ať ho zničíme, tak s tím prostě nepracujete. Když vám někdo něco podstrkává se zlatou mašličkou, je to špatně. To je první červený alarm. Ale když cítíte, že jde o systémový problém, pak je to relevantní,“ pokouší se nastínit svůj přístup.

Jak se ukázalo i v nejnovějším díle podcastu Slepá spravedlnost, pohled novináře je často velmi odlišný od pohledu právníka. Co novinář vnímá jako službu veřejnosti, může právník klasifikovat jako napomáhání trestnému činu. Ostatně tento rozpor v přístupu je jedním z hlavních důvodů, proč doposud nebyl přijat tzv. náhubkový zákon v podobě, v jaké jej navrhuje Radek Vondráček z hnutí ANO. Hrbáček to nicméně vnímá jen jako způsob, jak zamaskovat neschopnost systému postihovat skutečné pachatele uvnitř policie či jiných sborů. „Třicet let se tady mluví o únicích ze spisů a třicet let nebyl nikdo potrestán. A teď chcete trestat novináře, kteří ty informace publikují? To je absurdní. Když omezíte média, omezíte veřejnou kontrolu moci. A to je konec demokracie,“ uzavírá rezolutně.

Podcast Slepá spravedlnost se zaměřuje na osudy a příběhy osob, kterým do života vstoupilo trestní stíhání. Klade si za cíl hovořit o vině a trestu, ale i o „trestu bez viny“. Podcastem provází renomovaný advokát JUDr. Petr Toman se svým synem Mgr. Šimonem Tomanem. Celý projekt Slepá spravedlnost vzniká za podpory advokátní kanceláře Chrenek, Toman, Kotrba.