dnes
Pondělí - zatazeno
4°C
zítra
Úterý - zatazeno
6°C
pozítří
Středa - polojasno
3°C
Historička: Praha může být na mnoho kroků ve své historii hrdá, na některé naopak ne
Třetí pražská defenestrace byla počátkem českého stavovského povstání. Zdroj: Wikimedia Commons

Historička: Praha může být na mnoho kroků ve své historii hrdá, na některé naopak ne

Na jaké kroky z minulosti může být Praha hrdá a na jaké naopak ne? Podle historičky Jaroslavy Novákové z Pražské informační služby se takové dva akty udály kupříkladu za Protektorátu Čechy a Morava, na jednu Pražané mohou být hrdi, na druhou nikoli. Jednalo se o atentát na Heydricha a následná shromáždění, kde byla deklarována loajalita nacistické říši. A další události?

„V aktech za Protektorátu sice nefiguruje město jako takové, týká se to státnosti, došlo k nim ale v Praze,“ uvedla pro Pražský patriot historička Jaroslava Nováková z Pražské informační služby.  

„Na straně jedné může být Praha hrdá na provedení atentátu na Heydricha, hrdá ale být nemůže na reakci, na shromáždění, kde ústy tehdejšího protektorátního prezidenta Emila Háchy došlo k vyjádření absolutní loajálnosti vůči nacistické říši,“ uvedla.  

Je to názorný příklad toho, co přinesla ona těžká doba. „Obojí se stalo v Praze, obojí je výrazná záležitost, byť to není přímo záležitost města. Ale to ani další akty. Praha byla hlavou státu v jakýchkoli období českého království i republikových, protektorátních. Nebyla to přímo městská rozhodnutí,“ dodala.

Loajalita nacismu na náměstích i v divadle

Reinhard Heydrich byl v letech 1941 až 1942 zastupující říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava. Atentát na něj byl uskutečněn 27. května 1942 v Praze-Libni, když se vracel z Panenských Břežan do kanceláře svého úřadu na Pražském hradě. Atentát provedli českoslovenští parašutisté, Heydrich zemřel na jeho následky, neboť ještě nebyla antibiotika.  

„Manifestace věrnosti nacistům byly dvě – 2. června 1942 na Staroměstském náměstí a 3. července na Václavském náměstí,“ upřesnila Nováková. „Obě byly výslovně zorganizovány jako loajální prohlášení ve prospěch nacistické říše, stál za tím tehdejší předseda vlády Krejčí a ministr Moravec,“ doplnila. Obdobné shromáždění se uskutečnilo i v Národním divadle.

Byli i stateční, třeba herečka Anna Sedláčková

Někteří se tehdy, kdy šlo o život, zachovali statečně. Jak na svém blogu připomíná divadelní kritik Vladimír Just, třeba rodilá Pražanka Anna Sedláčková se jako ředitelka a divadelní hvězda „odmítla zúčastnit vynucené manifestace ´věrnosti Říši´ po atentátu na Reinharda Heydricha v Národním divadle 24. června 1942“.

Anna Sedláčková, známá jako Andula Sedláčková, založila v roce 1939 Divadlo Anny Sedláčkové, nacházelo se v Jungmanově ulici, dnes je tam Mozarteum. V Protektorátu tam hráli do roku 1944, po atentátu na Heydricha bylo v roce 1942, jako důsledek postoje Sedláčkové, na půl roku zavřeno.

Na stavovské povstání je někdo hrdý, jiný nikoli

Historička Nováková připomíná i další historické události, u kterých lze hovořit o hrdosti, nebo nehrdosti Pražanů. „Ze starší doby snad ještě stavovské povstání a poprava 27 českých pánu,“ uvedla pro náš portál.

České stavovské povstání, které se uskutečnilo v letech 1618 až 1620, bylo povstáním českých stavů proti Habsburkům. Jednalo se o spory mezi stavy a králem, o náboženské spory. „Dodnes se liší názory, zda na ně máme být hrdí, nebo ne. Liší se s ohledem na víru,“ řekla.

Bílá hora na 300 let ovlivnila osud českého státu. Jak?

Tehdy totiž bylo mezi stavy zhruba 80 % nekatolíků. „Pro ně bylo stavovské povstání pozitivní,“ uvedla historička. Pro katolíky naopak negativní. Po několika bitvách povstání vygradovalo bitvou na Bílé hoře (8. listopadu 1620), ve které byly stavy poraženy. Rebelie českých stavů přerostla v třicetiletou válku.

Necelý rok po bitvě na Bílé hoře, 21. června 1621, bylo na Staroměstském náměstí popraveno 27 českých pánů – právě vůdčích osobnostní stavovského povstání, které v bitvě na Bílé hoře prohrálo s katolickými armádami (armádou Katolické ligy a armádou císaře Svaté říše římské). Habsburkové kvůli tomu posílili. Na dalších takřka 300 let to ovlivnilo osud českého státu. Pro někoho pozitivně, pro jiného negativně…

Mohou být hrdí na postavení Národního divadla

Podle učitelek dějepisu, s kterými Pražský patriot hovořil a které nemohou z titulu svých pozic hovořit s médii, mohou být Pražané hrdí také kupříkladu na postavení Národního divadla. „S Národním divadlem to tak úplně jednoduché nebylo, čeští vlastenci se kolem toho dost hádali a financovalo se to i z rakouského státního rozpočtu, ale i tak je to důvod k hrdosti,“ uvedla jedna z nich. Faktem totiž je, že částečně bylo Národní divadlo financováno z národní sbírky.

Architektem neorenesanční budovy byl Josef Zítek. Národní divadlo bylo stavěno v letech 1868 až 1883. Otevřeno bylo 11. června 1881 a následně po přestavbě po požáru 18. listopadu 1883. Počátkem 90. let 20. století, kdy se restituovalo, lidé naletěli na tehdejší apríl, že o budovu Národního divadla se v restituci přihlásil původní majitel… Nová scéna byla k Národnímu divadlu přistavena v letech 1977 až 1983.

Důvod k nehrdosti: protimasarykovská štvanice

Podle oslovených dějepisářek Pražané naopak nemohou být hrdí například na štvanici na Masaryka v době hilsneriády, což je označení pro procesy s Leopoldem Hilsnerem, který byl obviněn z vraždy Anežky Hrůzové, a tehdejší celospolečenskou diskusí, která se nesla v antisemitském duchu, toto propuknutí antisemitismu bylo největší v 19. století.

Tehdejší profesor Tomáš G. Masaryk se za Hilsnera jako jeden z mála postavil a na antisemitismus upozornil. Procesy označil za vykonstruované. Čelil kvůli tomu nenávisti veřejnosti, nenávisti mnoha Pražanů. Mladý Hilsner byl židovského vyznání, pocházel z chudé rodiny a živil se především jako tulák a žebrák. Masaryk byl již tehdy přesvědčen, že to bylo hlavním důvodem jeho pronásledování.


Autor: Anna Skálová
Další články
Nahoru