Hana Frištenská Štarková: Po krk v teplé vodě

Autorka literárně zpracovala příběhy, které zažila jako kurátorka pro Romy v 70. letech minulého století. Jednotlivé povídky propojuje postava Pepiny, která se stává kurátorkou na Praze 4. Její kancelář je v Nuslích, blízko náměstí Bratří Synků, kde se v upatlaném parčíku scházejí olašští Romové, kteří v té době v Nuslích žili.

Pepininými klientkami a hrdinkami mnoha příběhů byly olašské i slovenské Romky jako stará Petronila-Phuri, krásná Verona se spoustou dětí nebo Božena Červeňáková ze Slovenska, která je v Praze naprosto bezradná a chce jen vidět svého vnuka.

Pepina se při své práci seznámí s rozličnými lidmi, třeba se skvělými romskými muzikanty nebo s nadaným malířem, a postupně začíná chápat romskou mentalitu.

Povídky zábavné i smutné nás zavádějí do prostředí, jež většina z nás nezná, ale je určitě zajímavé a obohacující.

Ukázka z knihy:

Náměstí Bratří Synků bývalo jiné. Kromě zastávky tramvají číslo 3, 18 a 11 ho vyplňoval upatlaný parčík, v jehož prostředku stály veřejné záchodky, které za teplého dne úžasně smrděly. Tenhle odér byl pro náměstí Bratří Synků v Nuslích typický. V parčíku byly umístěné lavičky, což je pro tento příběh významné. Mimochodem Bratří? Nebo Synků? Pepina, když byla děcko, tuhle otázku pokládala svému dědovi na každé procházce do těchto míst. Nikdy si nezapamatovala odpověď. I teď, když už dávno ví, jak to je, v ní název náměstí vzbuzuje instinktivní pochybnosti.

Tak tedy, náměstí tvořil upatlaný parčík. Tam Pepina na první dobrou našla své klienty pohromadě každý den brzy odpoledne a většinou až do večera, pokud nepršelo nebo nebyla zima. Nebyli to ledajací klienti. Ó ne! Nusle, to byla doména olašských cikánů. Odpusťte Pepině. Tehdy ještě po názvu Romové nebylo ani potuchy. Navíc cikáni se psali a říkali s malým „c“. Vždyť to tehdy nebyla ani etnická skupina, ale lidé, kteří v důsledku života v minulosti žili zvláště zaostalým způsobem. Tolik citát z dobových dokumentů. Vždyť byla sedmdesátá léta minulého století! Byl tu vážně jiný režim. Všechno vypadalo jinak. Bylo tu snad i jiné světlo z nebe. Celá Praha a nejspíš celá zem vypadaly jako náměstí Bratří Synků s veřejnými záchodky uprostřed.

Lakatošovi, Danišovi, Stojkovi, všichni ti, co žili v Nuslích, byli de facto jedna veliká složitá rodina. Přelévali se Nuslemi jako vlny. Kulturní centrum a společenský sál dohromady, to bylo náměstí Bratří Synků. Obsadili všechny lavičky a klábosili. Hodně nahlas. Když se to tak vezme, vlastně řvali. Za slunečného dne se jich sešlo na náměstí třeba dvacet. Ne desítky, co vás napadá! To rozhodně ne, to už by ta sešlost mohla být považována za demonstraci, a demonstrace, panečku, na ty byl hnípající režim háklivý. To by mohl zpozornět. Občas přijel VB a navrhl, aby tak nekřičeli. Souhlasili, ale vždyť nekřičí! Byla to pravda. Jejich ryčné hlasy to neuměly jinak. Večer, když se ochladilo, se všichni rozešli pokojně domů. Bydleli často v nabouraných bytech, které měnili jeden za druhý, hospodařili s nimi a rozmnožovali jejich počet. Stačilo, když okna či dveře ukazovaly na prázdný byt. Nějakou dobu emisaři tipovali. Ve dne, zda někdo vchází a odchází. Jestli jsou špinavá okna a bez záclon. Večer, jestli se svítí nebo ne. Pokud mise vyšla dobře a byt se jevil prázdný, šup! Nabourali se a už bydleli. Když zrovna nepotřebovali, tak předali tip příbuzným. Ledabylý komunistický systém byl plný děr a nedůsledností. Navíc tu panoval jakýsi těžko definovatelný sociální socialismus. Nebo to byla hlavně lenost, kdo ví. Vůči nabouraným dlouho nikdo nezasahoval. Třeba mnoho měsíců. Někdy i let. Když nakonec zasáhl, tak to bylo vlastně pro nabourané fajn. Rodina nakonec dostala přístřeší, což byl byt nejhorší kategorie, obvykle kuchyň a pokoj, obvykle v přízemí nebo v suterénu. Vlastně stejné bydlení jako předtím to nelegální. Ale už to bylo něco. Už se s tím dalo něco dělat. Například se tam trvale přihlásit a dostat podporu. Prostě nabourat byt byl začátek cesty ke štěstí. A aby to fungovalo, od toho byli kurátoři. Od toho byla kurátorka Pepina.

O autorce:

Hana Frištenská Štarková se narodila v roce 1951 v Praze a vzděláním je právník. V letech 1977 do roku 1991 pracovala jako kurátorka a později jako metodička práce s Romy v Praze. Tato profese ji po pádu komunistického režimu vedla k tomu, že spoluzaložila neziskovou organizaci R-Mosty, která nyní patří k těm nejstarším a nejúspěšnějším neziskovkám v oblasti sociální práce především pro Romy.

Od roku 1991 působila v nově vzniklém oddělení lidských práv Úřadu vlády ČSFR a po rozpadu ČSFR od 1993 ve funkci ředitelky sekretariátu Rady pro národnosti vlády ČR. V letech 1996 – 2018 byla vedoucí sekretariátu Rady vlády ČR pro nestátní neziskové organizace. Od roku 2019 je v důchodu, ale stále pracuje jako dobrovolník v orgánech několika neziskových organizací.

Je autorkou několika teoretických prací z oblasti neziskového sektoru či problematiky mutikulturního soužití, zejména soužití s Romy. První kniha Každému jeho Izrael jí vyšla v roce 2019, o tři roky později vydala dětskou knížku Podivuhodný příběh kočičí tlapky. Kniha Po krk v teplé vodě je její třetí beletristickou prací. 
 

Hana Frištenská Štarková: po krk v teplé vodě, vydává nakladatelství Brána, 184 stran, doporučená cena 279 Kč