Galerie Vltavská hostí poslední letošní výstavu, obrazy Markéty Magidové To není víla, to je máma

Autorka konstruuje jejich nový příběh a rozehrává alternativní podoby sociálních rolí obou mytologických postav. Výstava bude v Galerii Vltavská ke zhlédnutí do 4. března 2022.

Tento projekt byl vybrán odbornou komisí k realizaci z otevřené soutěže projektu Galerie Vltavská, která vznikla na sklonku roku 2020 spoluprací Dopravního podniku hl. m. Prahy (DPP) a Galerie hl. m. Prahy (GHMP) v rámci programu Umění pro město jako prostor pro dočasné umělecké intervence na kaskádách u stanice metra Vltavská. Původním záměrem byl cyklus čtyř různých instalací střídajících se po třech měsících v rámci letošního roku, projekt Galerie Vltavská si ale získal pozornost a bude pokračovat i v příštím roce.

Výstava Markéty Magidové v Galerii Vltavská je reakcí na sousoší Olgy a Miroslava Hudečkových, kteří v 80. letech minulého století navrhli do architektonické koncepce stanice metra Vltavská fontánu nazvanou Faun a Vltava. Obě postavy zobrazují v jejich mytologické lehkosti, v oslavě proudu života. Faun je tu ale poněkud svobodnější než Vltava – sedí na vrcholu se svou flétnou, zatímco Vltava drží říční kameny a nechá po sobě stékat prameny vody, jež celou fontánu rozeznívají.

Markéta Magidová se v aktuální práci snaží zamíchat kartami mytologických archetypů i mnohem současnějších společenských a genderových stereotypů a ukázat Fauna a Vltavu v nových konstelacích. Ve svých velkoformátových digitálních obrazech, které umísťuje do těsné blízkosti původního sousoší, například zaměňuje Faunovu flétnu za láhev s kojeneckým mlékem a do náručí mu vkládá nemluvně, aby si Vltava coby máma na chvíli odpočinula a mohla dělat cokoli, co pro sebe bude v tu chvíli chtít – ať už to znamená bavit se, pořádně se vyspat, pracovat nebo třeba jet do lázní.

V dalších obrazech autorka ukazuje Vltavu a Fauna v různých rodinných konstelacích, s nemocnými nebo ukřičenými dětmi, v radostech i starostech, které je vytrhují z jejich archetypálních, neměnných rolí a přibližují neukotvené současnosti, ve které otázky, kdo tvoří rodinu, komu přísluší jaké role, a jaké si dokážeme představit alternativy vůči zavedeným a často omezujícím normám nabývají na politické a společenské intenzitě.

Na jednom z obrazů Magidové leží Vltava pod peřinou z leknínů, jako vykořeněná bytost připomínající utonulou Ofélii. Tady se snad nejvíc prolíná téma Vltavy jako řeky a její personifikace jako ženy. Ženám, nebo obecněji ženskému principu jsou často připisovány „vodní“ vlastnosti, jako je paměť, vnímavost, přizpůsobivost, smyslnost nebo vytrvalá síla. Aliance vodních a ženských principů v době, kdy je (znovu) třeba bojovat za jejich práva, se přitom více než nabízí. Když se z archetypů stanou skutečné příběhy a když přírodní entity získají rovnocenný hlas v lidském společenství, můžeme se k nim přiblížit, vcítit se do nich, a to nám snad také může pomoci hledat cesty k udržitelnější a ohleduplnější budoucnosti.