Dvě hodiny týdně věnované dobrovolnictví jdou skloubit s prací, říká ředitel organizace ADRA ČR Radomír Špinka

Ředitel ADRA ČR Radomír Špinka

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl pomáhat?
Vyrostl jsem ve věřící rodině, kde pomoc druhým lidem byla součástí života. Vzpomínám zvlášť na mé prarodiče, kteří měli dveře svého domu vždy otevřené pro ty, kteří potřebovali pomoc. V dětství jsem měl rád příběhy lidí, kteří pomáhali a žili v Africe, Asii, takže mě ovlivnilo i to, že jsem měl touhu poznávat i jiné kultury.

V poslední době se mluví o syndromu vyhoření. Setkávají se s ním také pracovníci neziskových organizací? Nebo vy sám?
Práce v neziskových organizacích není snadná. Fungování je závislé na podpoře dárců a dotací. S tím se pojí i každoroční nejistota, zda na naši práci a pomoc bude dostatek financí. I v organizaci ADRA lidé pracují ne pro peníze, ale díky touze pozitivně změnit životy lidí. Stává se, že někteří se pak mohou dostat do situace, kdy jsou natolik unavení, že ztrácí chuť v tom pokračovat. Tomu se snažíme předcházet a hledáme cestu, jak kolegům a kolegyním v náročnějších obdobích pomoci. Se syndromem vyhoření se ale nesetkávám u našich dobrovolníků, kteří chodí do zdravotních a sociálních zařízení na jednu až dvě hodiny týdně.

Jakou motivaci vám dobrovolníci při náborech nejčastěji zmiňují?
Motivace dobrovolníků bývá různá. Někdy to je prostě jen potřeba být v naší společnosti užitečný. Starší lidé, kteří se stanou důchodci, zase hledají smysluplné využití času. Mladí lidé chtějí mít zkušenost z prostředí, které zatím neznají. Drtivá většina dobrovolníků pak sama říká, že je tato zkušenost velmi obohatila a přináší jim radost, kterou ani nečekali.

Jak se dá skloubit život dobrovolníka s rodinou?
Jak jsem již zmínil, naši dobrovolníci chodí za potřebnými lidmi do nemocnic, domovů důchodců, dětských domovů, zařízení pro mentálně postižené i třeba do hospiců na jednu až dvě hodiny týdně. Chceme, aby naši dobrovolníci tuto službu dělali dlouhodobě, a proto je vedeme k tomu, aby raději tuto činnost dělali kratší dobu a pravidelně. A myslím, že se to daří, protože máme dobrovolníky, kteří se dobrovolnictví věnuji i více jak 10 let. Myslím, že není těžké tento typ dobrovolnictví skloubit s rodinou, prací či jinými povinnostmi, zvlášť když si uvědomím, kolik času jsme někdy ochotni věnovat denně sociálním sítím, televizi a podobně. Naši dobrovolníci zmiňují, že právě tento čas, který tráví s jinými lidmi, je velmi obohacuje a získávají skutečné přátele a nové zkušenosti.

Prošel jste nějakým „výcvikem”, abyste si složité životní situace lidí, kterým pomáháte, nepřipouštěl?
Speciálním výcvikem jsem neprošel. Učil jsem se přímo v terénu. Na všech místech, kde jsem byl, jsem měl vynikající kolegy a kolegyně, kteří měli již zkušenosti nebo byli místní, znali svoji zemi, kulturu, ale i práci, kterou dělali, a byli mi skvělými mentory. Vzpomínám na místního kolegu Zahira v Afghánistánu, který pomáhal v jeho zemi již za Talibanu. Sám přišel o jednu nohu a jeho zkušenosti a elán pro mě byly velkou inspirací a školou pro moji práci.

Proč si myslíte, že je důležité pomáhat i lidem mimo hranice ČR? Může se nás jejich situace osobně dotýkat?
Žijeme v globálním světě, kde situace na jedné straně zeměkoule ovlivňuje i život jinde. S pokrokem a technologiemi se globální propojení projevuje mnohem více. Zároveň žijeme v zemi, kde jsou základní materiální potřeby pro život zajištěny a mnohdy máme, na rozdíl od jiných zemí, více než potřebujeme. Vím, že jsme na této zemi dočasně, a proto vidím jako důležité předat ji, jak nejlépe jsme toho schopni i dalším generacím. V tom vidím důvody, proč nezavírat oči před tím, co se děje za našimi hranicemi. Zmínil bych zde i jeden verš z přísloví. Neodpírej dobrodiní těm, kteří je potřebují, je-li v tvé moci je prokázat.

Myslíte, že motivace poskytovat pomoc je dána výchovou, geny, věkem, vzděláním nebo třeba společenským statusem?
Myslím si, že to je osobním rozhodnutím každého člověka. To, co jste zmínili, může částečně ovlivnit nebo pomoct, ale v konečném důsledku je to mé osobní rozhodnutí a přístup k životu. Dobré příklady táhnou, a proto věřím, že pokud našim dětem a mladým lidem umožníme mít zkušenost pomáhat druhým, tak jako jednotlivci můžeme společnost ovlivňovat. Má to také co dělat se štědrostí a ochotou podělit se s ostatními.

Zapojení místních obyvatel je asi stěžejní. Podle čeho si je vybíráte?
Organizace ADRA je síťová organizace, která je registrována ve 130 zemích. Lidé, kteří v těchto zemích pracují, jsou až na výjimky místní lidé – to platí i v České republice. To, v které zemi budeme spolupracovat, je dáno potřebami, ale i zkušenostmi a kapacitami místních kanceláří.

Jaké projekty má ADRA v České republice?
V České republice se věnujeme třem oblastem. Tou první je dobrovolnictví v sociálních a zdravotních zařízeních, kde máme v současné době 2 500 dobrovolníků, kteří docházejí do 180 zařízení po celé České republice. Součástí tohoto programu je 23 charitativních obchůdků a sociálních šatníků, kde si lidé mohou zakoupit oblečení nebo drobné věci do domácnosti za nízké ceny a kde nám lidé mohou věci i věnovat.

Druhá oblast je pomoc v případě mimořádných událostí, jako jsou například povodně. Třetí oblastí je vzdělávání dětí, studentů a učitelů. Děti a mladí lidé jsou aktivními členy společnosti, kteří přijímají odpovědnost za sebe, svou budoucnost a za svět kolem sebe. V našich programech se proto snažíme rozvíjet tuto odpovědnost mladé generace ve vztahu k sobě, druhým, i životnímu prostředí.

Podle čeho se určují okruhy pomoci? Je nějaká oblast, na kterou se chce ADRA zaměřit?
Celosvětově se ADRA věnuje čtyřem oblastem, které jsou dané. První tři řeší to, aby lidé mohli žít plnohodnotný život. Je to oblast vzdělání, zdraví a obživy. Čtvrtá oblast je pomoc lidem, kteří jsou obětí přírodních katastrof nebo válečných konfliktů.

Je možné vysledovat nějaké trendy v dobrovolnictví?
Zřetelným faktem je, že dobrovolnictví se v sociálních a zdravotních zařízeních věnují v naprosté většině ženy. Počet hodin za rok na jednoho dobrovolníka je větší na menších městech a vesnicích než ve větších městech. Dnes je také mnohem větší zájem o dobrovolníky do domácnosti k lidem, kteří jsou doma sami.

Který projekt měl v rámci Adry největší úspěch?
Pro mě osobně je úspěšný každý projekt, který pomůže konkrétně pozitivně změnit nebo i zachránit životy lidí. Na začátku práce naší organizace to byla pomoc lidem v bývalé Jugoslávii, později lidem v zemích zasaženým vlnou tsunami, ale také lidem u nás, které zasáhly povodně. Dnes to je 10 zemí plus u nás doma, kde ADRA ČR pomáhá.