Dvě a půl století záznamů teplot v Klementinu je cenným zdrojem informací

Jezuita a první ředitel klementinské hvězdárny Josef Stepling zavedl měření v roce 1752, původní latinou psané záznamy v už nepoužívaných jednotkách jsou dodnes pokladem. Samotné měření teplot v českých zemích začalo ještě o čtyřicet až padesát let dříve, byla to však spíše nahodilá pozorování a záznamy o nich se dochovaly pouze v soukromé korespondenci, v kalendářích či farních kronikách.

Samotná klementinská měření teploty a tlaku vzduchu jsou do roku 1774 značně neúplná, za počátek ucelené klementinské řady měření se tak pokládá teprve rok 1775. Už v roce 1752 zde měřili také atmosférické srážky, tedy déšť a sníh, ale pravidelná a spolehlivá srážkoměrná měření v Klementinu se datují až od 1. května 1804.

Teplota a tlaku vzduchu se v Klementinu měřily zpočátku dvakrát denně – ráno při východu slunce (v létě dvě hodiny po východu) a odpoledne kolem třetí hodiny. Později se pozorovalo a měřilo každé dvě hodiny, od východu slunce až do deseti hodin večer. Základní pozorovací termíny připadaly na takzvané mannheimské hodiny, což je v 7:00, 14:00 a 21:00.

Po roce 1840 se pozorovalo každou hodinu od deseti ráno do osmi večer. Pak ale nastal pokles pozorování, na konci 19. století to bylo už jen třikrát denně – opět v časech takzvaných mannheimských hodin. Ty se dodržují dodnes a průměrná denní teplota se vypočítává pomocí teplot v těchto časech.

Počátek 20. století přinesl všeobecný úpadek významu observatoře v Klementinu, pravidelná meteorologická pozorování se však povedlo udržet. Ve 30. letech minulého století začali meteorologové na celém světě věnovat pozornost kolísání klimatu, a tak vzrostl i zájem o dlouhodobá historická měření.

Astronomická věž v Klementinu měří 68 metrů a je z ní působivý výhled na historické centrum Prahy. Na vrcholu věže stojí téměř dva a půl metru vysoká a 600 kilogramů těžká olověná postava Atlanta, který nese nebeskou sféru. Budova Klementina se nachází v centru města a sídlí v ní Národní knihovna ČR.

Budka s měřícími přístroji je dnes v Klementinu umístěna na fasádě přístavku jednoho z kostelů, v minulosti ale vystřídala různá stanoviště. Dříve k ní meteorologové docházeli třikrát denně, dnes se vše odehrává automaticky. Lidé sem chodí jen občas zkontrolovat a vyčistit přístroje. Přístroje v budce měří teplotu a vlhkost.

Další měření se odehrávají na střeše budovy, kde se nachází moderní slunoměrné čidlo, srážkoměr, větroměr, ale i jejich předchůdci – stařičký původní srážkoměr, "vrtulka“ na měření větru, a hlavně skleněná koule heliografu.

Ten sloužil k měření délky denního svitu. Skleněná koule fungovala jako lupa, jež soustředila sluneční paprsky do jednoho bodu: „Slunce propalovalo stopu přes kouli, jako přes čočku do bílé měrné papírové pásky,“ vysvětlila pro server idnes.cz meteoroložka Ilona Zusková, vedoucí oddělení meteorologie a klimatologie z pražské pobočky Českého hydrometeorologického ústavu. Po západu slunce bylo potřeba pásku každý den vyměnit.

Klementinská měření ovlivňuje řada faktorů. Stanice se nachází v historickém centru Prahy, kde panuje výrazně odlišné klima než v ostatních částech města, hlavně na výše položených místech. Vliv takzvaného tepelného ostrova, způsobeného lidskou činností ve městě, zvyšuje výslednou teplotu a způsobuje více teplotních rekordů než na okolních stanicích. Přesto zůstávají klementinské záznamy pro moderní vědu cenným zdrojem informací o stavu počasí a podnebí v novodobé historii.

Klementinum časem nahradily jiné stanice, k nejmodernějším patří třeba ta v pražské Libuši na okraji města. Zaznamenává se na ní třeba i přízemní teplota a půdní teplota, v létě měří výparoměr úbytek vody. Rychlost a směr větru měří sonická čidla. V historické stanici v Klementinu se tak už dnes sleduje pouze několik základních veličin.

Sledování počasí postupně vedlo k prvním meteorologickým předpovědím, cesta to ale byla dlouhá. První světová meteorologická společnost byla založena v roce 1780 a spojila síť 39 měřicích stanic včetně Klementina. Meteorologové začali zanášet data z pozorování do map, což umožňovalo porovnávat záznamy ze stávajícího pozorování s těmi předchozími.

Prudký rozvoj meteorologie nastal na začátku 20. století. V roce 1922 vypočítal britský matematik Lewis Richardson pomocí rovnic první šestihodinovou předpověď počasí pro oblast západní Evropy. Trvalo mu to celých šest týdnů. Skutečné předpovědi počasí umožnil až rozvoj počítačů po 2. světové válce.