Důvodů k návštěvě Svatomikulášské zvonice je několik, letos k nim přibyl další

Novinku, kterou můžete ve věži navštívit od letošní sezóny, je unikátní tapetová místnost, která přináší pohled na bydlení sociálně nejnižších vrstev obyvatel Prahy konce 19. století. Dřevěná vestavba původně sloužila jako byt pomocného hlásného.

Původní papírové tapety, či spíše zdobné papíry doplněné o novinové a časopisové listy tvořící izolační vrstvu, byly v šedesátých letech 20. století překryté heraklitovými deskami, a proto byly objeveny až při průzkumech v roce 2016 a nacházely se v dobrém stavu. Nikde jinde se nic takového v tak dobrém stavu nedochovalo. Na věž proto určitě vyrazte i v případě, že jste tam v minulosti byli.

Do zvonice se vchází nenápadným samostatným vstupem na jihu Malostranského náměstí. Věž patřila obci, nikoliv církvi, což vyjadřuje znak Malé Strany nad vchodem. Proto má také čp. 556, zatímco kostelní stavby popisná čísla většinou nemají.

Aktuálně vstup zas až tak nenápadný není, protože je kolem něj lešení. Prague City Tourism (PCT), městská organizace spravující významné památky v Praze, totiž zahájila opravy soklu zvonice. Práce potrvají přibližně čtvrt roku. Návštěvnický provoz památky práce nijak neomezí.

Zvonice byla dokončena v roce 1755, sloužila zároveň i jako požární hláska, byla poslední hlásnou věží v Praze. Poslední hlásný, jehož úkolem bylo zvonit při požáru a ukazovat směr červeným fáborem z okna, v noci pak lucernou, se odstěhoval v roce 1891. Po něm zde bydlel malíř Jan Vochoč, který maloval hlavně Hradčany a malostranské střechy.

Od 60. let 20. století sloužila jako pozorovatelna Státní bezpečnosti pro sledování západních ambasád sídlících v okolí věže. Sledování měli na starost zpravidla postarší vysloužilci, či agenti v důchodu. Proto se malostranskému šmírovacímu doupěti ve věži, kterému dala StB krycí jméno Kajka, říkalo také Dědkostroj či Dědkárna. 

Z výšky měla StB americkou ambasádu jako na dlani. A k tomu také západoněmeckou, britskou, italskou, francouzskou, japonskou či třeba jugoslávskou. Místnost, odkud sledování probíhalo, můžete navštívit na úplném vrcholu. Jsou zda například zbytky výstřižků z novin, které zde jsou už desítky let nalepeny na zdi. Díky tomu si například přečtete o fotbalovém derby mezi Duklou a Slavií.

Při stoupání po točitém schodišti, zpočátku zděném, pak dřevěném, narazíte na dva byty věžníků. Je to pěkná ukázka toho, jak se zde tehdy žilo. Z dnešního pohledu možná romantika, ale bydlení zde bylo poměrně náročné. Zima, málo prostoru, omezené hygienické podmínky. A samozřejmě neustálé šlapání do schodů. Součástí staršího bytu z druhé poloviny 18. století je černá kuchyně – jediná přístupná černá kuchyně v Praze.

Cestou na vrchol věže uvidíte kromě již zmíněné tapetové místnosti i barokní kanalizační systém nebo třeba nebo přes dvě stě let staré odpočívadlo pro opření krosny s nákladem. Zblízka se vám představí také zvon svatý Mikuláš. Jediný, který se dochoval ze čtyř, které tu byly. Zvon byl pořízen v druhé polovině 16. století nákladem malostranské obce a odlil ho náš nejslavnější zvonař Brikcí z Cimperka. Zvon má průměr 85 a výšku 65 centimetrů, hmotnost je zhruba 350 kilogramů.

V rámci projektu Zvony paměti, který připomíná zločiny totalitních režimů a pražské osobnosti 20. století, které proti nim bojovaly, se zvon několikrát do měsíce v předem určený den rozezní, vždy v 15 hodin, aby připomněl konkrétní jména. Ve čtvrtek 26. června se bude zvonit za Karla Kosíka, 1. července za Jiřího Voskovce, 8. července za Josefa Zmeka, 20. července za Jiřího Grossmanna a 22. července za Milana Paumera.

Praktické informace k návštěvě Svatomikulášské zvonice najdete zde: prague.eu/cs/objevujte/svatomikulasska-mestska-zvonice/