Do smíchovské Prádelny se chystá fauvista Mužík
Přidejte si nás na domovskou Výstavu zahájí místostarosta Prahy 5 Petr Lachnit (ANO), který oceňuje, že tento významný severočeský malíř přijal pozvání vystavovat v komunitním centru Prádelna. „Nemnoho českých malířů současnosti maluje inspirováno barevným fauvismem, kterého se Mužík nebojí, a ztvárňuje jej svých originálním autorských postupem,“ zdůraznil.
Umělec, profesí učitel, malování, jež vnímá jako výpověď svých pocitů, miluje od dětství. „Jezdil jsem k babičce do Telnice, první, co mě vždy zajímalo, jestli už v obchodě dostali omalovánky. Já je nevybarvoval předepsanými barvami, ale vymýšlel jsem si vlastní. A to mi zůstalo,“ prozradil s úsměvem. Barvy na jeho dílech obvykle neodpovídají reálu. „Jedině když jsou úplně geniální, tak to, jak se říká, opíšu,“ doplnil.
Na otázku, v jakém stylu tvoří, odpověděl, že nejvíc se opírá o fauvistické vyjádření (fauvismus, z francouzského le fauve – šelma, je moderní umělecký směr, který vznikl ve Francii na počátku 20. století. Podobá se německému expresionismu, jehož začátky ovlivnil, pozn. red.) a o krajinomalbu.
Mužík pochází z malířské školy z Loun, kde vystudoval gymnázium. „Měl jsem štěstí na Vladislava Mirvalda, to byl úžasný člověk, a jako vysokoškolák na Zdeňka Sýkoru. Jezdili jsme malovat do okolí Loun, všechno v plenéru, tedy venku. Bral jsem to jako spontánní, přirozené, intuitivní, a až později zjistil, že plenérové malování u nás není moc respektované, propagované,“ vyprávěl.
Nejradši tvoří v okolí Loun, Mostu, Ohře, které do puntíku splňují téměř všechny jeho předpoklady. Má tolik oblíbených míst, že by je do konce života prý nestihl znovu objet.
„Nemohl bych ale být ve vysokých horách, je tam nízké nebe, tam se hrbím,“ smál se muž, který má téměř na každém obrazu vodu, ať rybník, přehradu, řeku. Důležitou roli hraje i stromoví. A také pole, louky.
Dobře se mu pracuje v Praze, na smíchovské náplavce, která skýtá krásné výhledy. „Pořád mě baví barvy. Jak říkal i Sýkora, dáš první barvu, obraz je předurčený, a musíš ho poslouchat,“ usmíval se.
Velkou roli v jeho tvorbě hraje bezprostřednost a intuitivnost. „Přijdu s bílým plátnem a nevím, co budu malovat. Nechci svým dílem říct něco specifického. Je to dost egoistické, mluvím tam o sobě a o tom, co potkávám. Beze slov. Když to srovnám s hudbou, byl by to jazz rock,“ svěřil milovník cestování, který na výlety nikdy nevyráží bez malířského náčiní.
Obraz, který podle něj o autorovi vyjeví úplně všechno, dokáže stvořit za hodinu a půl, za dvě. „Zvládnu namalovat tři, čtyři obrazy za den nebo jeden za týden. Jde o to, jak mám chuť, příležitosti, kde jsem,“ popisuje s tím, že v ateliéru malovat nechce.
Jeho práce doputovaly do různých koutech světa. Kolik obrazů namaloval, nespočítal. Ví, že v aukci se jich prodalo 386. „Mohl jsem jich namalovat tak pětkrát tolik,“ odhaduje kantor, který, byť už na penzi, aktuálně působí v ZUŠ V Bílině a Kladně. „Mně to bez těch dětí nejde. Mění mě, mám nápady stejné jako ony, a to je zapotřebí,“ dodal s tím, že nejkrásnější obrazy malují předškoláci.
