Divadlo Viola oslavilo 60. narozeniny speciálním večerem
24. listopadu 2023 08:02
Přidejte si nás na domovskou Díky rozhlasovému archivu tak útulným sálem znovu zněly nezapomenutelné hlasy Zdeňka Štěpánka, Rudolfa Hrušínského, Dany Medřické, Otakara Brouska st., Jaroslavy Adamové, Blanky Bohdanové či Josefa Somra. Vzpomínkový večer si nenechali ujít například Jan Přeučil, Jan Vlasák, Bára Hrzánová, Dana Černá, Máša Málková, Viktor Dvořák, Hanuš Bor, Jaromír Meduna a další osobnosti, pro které se Divadlo Viola stalo srdeční záležitostí.
60 let od Poetické vinárny Viola až k současnému Divadlu Viola
Divadlo Viola patří k nejmenším pražským scénám co do rozměrů, ale zdaleka ne co do významu. Už 60 let má v kulturním životě Prahy nezastupitelné místo. „Za tu dobu ji navštívil odhadem jeden milion diváků a na jevišti účinkovalo několik stovek herců,“ říká současná ředitelka Divadla Viola Lenka Plavcová. K legendám, které se vždy rády vracely, patřili Radovan Lukavský, Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout, Karel Höger, Rudolf Hrušínský, Dana Medřická, Ladislav Pešek, Vlasta Fabiánová, později Jan Kačer, Jana Hlaváčová, Hana Maciuchová, Boris Rösner či Eliška Balzerová. V současné době ve Viole excelují Taťjana Medvecká, Bára Hrzánová, Klára Cibulková, Daniela Kolářová, David Prachař, Marek Eben, Tereza Kostková, David Novotný, Tomáš Pavelka, Otakar Brousek ml., Jiří Dvořák, Jiří Langmajer a další, včetně členů mladší herecké generace, jako jsou Viktor Dvořák, Jan Meduna nebo Máša Málková.
Začátky patřily jazzu a poezii
„V prvních letech své existence Viola patřila propojení jazzu a poezie, zejména poezie amerických beatniků. Večer, co večer tu bylo doslova narváno. Po představení probíhala jam-sessions, často dlouho do noci. Viola se rychle stala senzací Prahy. Její návštěvu doporučovaly dokonce i cizí turistické bedekry,“ vzpomíná Lída Engelová, která je s Violou spojená už od dob studií DAMU nejen jako interpretka, ale především jako režisérka úctyhodné řady inscenací. Objevila se tak zde i celá řada významných zahraničních hostů – například americký básník Allen Ginsberg, italský filmový režisér Pier Paolo Pasolini nebo ruský básník Jevgenij Jevtušenko. „Především se tu však scházela pražská bohéma. A mladí básníci tu na takzvaných textappealech četli své verše. Symbolem téhle nastupující generace se stal Václav Hrabě. Atmosféra tehdejší Violy byla poněkud jiná, než jak ji známe dneska. Byla uvolněnější a zachovávala si charakter původní vinárny s obsluhou,“ dodává Lída Engelová.
Ještě v první sezóně existence Violy došlo k jedné významné události – k premiéře básnické poemy Vladimíra Holana Noc s Hamletem. Tehdy ještě nevydaný rukopis sem přinesl literární vědec a publicista, doktor Vladimír Justl. Premiéra se konala 19. listopadu 1963 a zprvu se zdálo, že půjde o jednorázový večer. Ohlas byl ovšem takový, že se z Noci s Hamletem stalo erbovní představení Violy, které se pak hrálo přes 40 let. V květnu roku 1965 se Vladimír Justl ujal vedení Violy a ve funkci uměleckého vedoucího setrval až do roku 1992, tedy 27 let.
Později přibyly i dramatické texty
„S příchodem doktora Vladimíra Justla se tvář Violy výrazně změnila. Především se rozšířil její repertoár. Světová moderní poezie z něj nezmizela, ale přibyla pozornost věnovaná klasice a velkým jménům české poezie 20. století,“ připomíná divadelní historik, dramaturg a herec Jaroslav Someš.
Ruku v ruce s večery poezie a prózy se už od počátku začaly ve Viole objevovat také první vysloveně dramatické texty. Vzhledem k prostoru nejdřív jenom pro jednoho herce. Hned v první Justlově sezóně to bylo monodrama Samuela Becketta, nazvané Monolog, v podání Josefa Chvaliny. „V roce 1967 tu Jan Přeučil poprvé uvedl Gogolovy Bláznovy zápisky – a je až neuvěřitelné, že od té doby je příležitostně uvádí dodnes, tedy déle než 55 let,“ doplňuje Jaroslav Someš. První celovečerní hrou byla v roce 1977 tragikomedie Aldo Nicolaje Tři na lavičce. Jejím režisérem byl Tomáš Vondrovic, který od té doby patří ke kmenovým režisérům Violy. Stejně jako k nim v minulosti patřil například Miloš Horanský.
Tradiční jam-sessions v noci po představení ve Viole skončila v roce 1973. Ovšem jazz zůstal přítomný s Emilem Viklickým, jazzmanem světového jména, který s Violou spolupracuje víc než padesát let. Rovněž v roce 1973 do Violy poprvé vstoupil francouzský básník, který tu rychle získal přímo domovské právo – Jacques Prévert. Poslední prévertovský večer s názvem Pro tebe, má lásko je stále ještě na repertoáru. Kromě Préverta se z francouzské provenience na scéně Violy v průběhu let objevily třeba Zpěvy sladké Francie, truvérská poezie nebo prokletí básníci 19. století. Francouzští básníci a spisovatelé samozřejmě nejsou sami, kdo tvořili a tvoří repertoár Violy. Ten sahal od antických autorů přes literaturu středověku a světovou klasiku až k tvorbě 20. století. Z té patřily k divácky nejoblíbenějším autorům třeba Betty MacDonaldová, Robert Fulghum, Roark Bradford a v posledních 20 letech Raymond Carver.
Divadlo Viola po roce 1989
Páteří repertoáru Violy ovšem vždycky byli a zůstávají čeští autoři. Hrubín, Holan, Halas, Mácha, Deml, Zahradníček, Reynek… Nebo Jaroslav Seifert, kterému v roce 1976, v době, kdy bylo zakázáno vydání jeho poslední básnické sbírky Morový sloup, Viola věnovala samostatný večer nazvaný Čas plný písní.
Změny, které přinesl rok 1989 do našeho politického, společenského, a tím pádem i kulturního života se logicky projevily taky na existenci Violy. Rozpadem podniku Restaurace a jídelny ztratila ekonomické zajištění, hledala novou právní formu, hrozil jí dokonce zánik a přeměna prostoru na striptýzový bar. „V takto osudové chvíli se v roce 1992 vedení Violy ujala doktorka Miluše Viklická. Té se podařilo téměř nemožné – odvrátit všechna nebezpečí a vybudovat tým skvělých spolupracovníků. S jejich přispěním postavila Violu existenčně i umělecky opět na nohy,“ pokračuje ve vzpomínkách Lída Engelová.
Na novou situaci zareagovala také dramaturgie Violy. Stále častěji se tu objevovaly různé dramatické formy. Zprvu většinou ještě monodramata, čím dál víc však převažovaly větší dramatické tvary a komorní hry. Z Poetické vinárny Viola se stalo Divadlo Viola. A úspěchy se brzy dostavily. „Tím prvním nejvýraznějším se stala Coburnova tragikomedie Gin Game v režii Lídy Engelové a ve hvězdném obsazení, s Blankou Bohdanovou a Josefem Somrem. Oba za své výkony získali v roce 2001 Ceny Thálie. Další vítězství pro Violu, další Cenu Thálie přineslo Davidu Prachařovi v roce 2006 monodrama Novecento italského spisovatele Alessandra Baricca v režii Lucie Bělohradské, které stále zůstává na repertoáru. V příběhu geniálního klavíristy, který strávil celý život na moři, je Prachařovým partnerem a spolutvůrcem úspěchu opět Emil Viklický,“ připomíná Jaroslav Someš.
Mnohé inscenace dosahují stovek vyprodaných repríz
Právě inscenace, které se drží na repertoáru i desítky let a dosahují stovek repríz, patří k výjimečnostem Violy. Jsou jejím rodinným stříbrem. Takovou stálicí je např. drama o smrtící síle slova Adresát neznámý americké autorky Kressmann Taylor. Mělo premiéru v roce 2004, hraje se stále a je stále vyprodané. Kromě stálic jsou jiným příznačným rysem dramaturgie Violy remaky, návraty úspěšných titulů. To je třeba případ pořadu o přátelství francouzského herce Jeana Maraise s básníkem Jeanem Cocteauem. Večer s názvem Anděl v modrém v režii Tomáše Vondrovice měl premiéru v roce 2002 s Miroslavem Moravcem a Jiřím Langmajerem. V současné době je na repertoáru znovu. Jiří Langmajer zůstal a zemřelého Miroslava Moravce nahradil Jiří Dvořák.
V roce 2016 došlo ke změně ve vedení Violy. Na pět let se stal jejím ředitelem publicista Robert Tamchyna. Bylo to existenčně složité období, poznamenané zejména pandemií covidu. Od roku 2021 je ředitelkou Violy Lenka Plavcová.
„Viola má stále svůj jedinečný genius loci, pro který tvoří základ útulný prostor nevelkého sálu přímo v centru metropole se skvělou atmosférou. A výjimečná je především také svým programem, který staví na myšlenkové, autorské a inscenační kvalitě i na výtečných hudebních a hereckých výkonech, které jsou pro diváky zdrojem intenzivních zážitků. Když se podíváte do repertoáru Violy, jsou v něm hry, které se hrají třeba i 15 let,“ zdůrazňuje Lenka Plavcová. „Naším cílem je tento výjimečný charakter Divadla Viola udržet. V současných nelehkých podmínkách je to velké balancování při snaze najít takový model ekonomického fungování, abychom to ustáli. Věřím ale, že se najít dá. Ke komerci sklouznout určitě nechceme,“ uzavírá.
