Dávné zločiny: Podvodník Havránek při útěku profitoval z komunistického převratu

Tak to je ten švagr z Ameriky, říkala si v duchu Marta Havránková, vdova po majiteli kasina v pražské Chuchli. Chlápek se mezitím plaše rozhlížel po místnosti a usrkával ze šálku kávu.

Vdova se na fešákovi snažila najít aspoň detail v podobnosti sourozenců, z nichž jeden už je na pravdě boží. Kde nic, tu nic. Možná jsou to jen předsudky, pomyslela si, rána po zemřelém manželovi přece jenom ještě docela bolela.

Johny Havránek, tak mu v Americe říkají. Bohužel ale přijel pozdě, svého bratra již nezastihl naživu. Fešák s americkým občanstvím. Nu, uvidíme, jak se zachová, honily se vdovičce další myšlenky hlavou. 

Dva roky po druhé světové válce se každý musel hodně otáčet. I když třeba měl peníze. A že vdova Havránková jich po svém zesnulém manželovi zdědila hodně.

Potřebovala je hlavně na podpultové zboží. Komunisti před únorovým převratem sice slibovali ráj na zemi, ale proč ho neudělali už před válkou? Takto přemýšlela především kasta továrníků a podnikatelů všeho druhu, kteří měli slušná konta.

A samozřejmě i slušný zájem o všechno, co nebylo běžně k dostání. „Kdybys cokoliv potřebovala, mám své konexe na ambasádě,“ pronesl Johny Havránek trochu tajemně. Marta se jen zapitvořila, momentálně jí nic nenapadlo.

„Jen jsem se chtěla zeptat, na jak dlouho jsi přijel? To kvůli sousedům, určitě se budou zajímat. Nemohu přece říct, že nevím,“ krčila rameny.

S odjezdem spěchat nemusíš

„Řekni jim, že až budu odjíždět, všechny je pozvu na pořádnou merendu. Neurazí to a ptát se už nebudou, protože by na sebe prozradili, že jim jde jen o to si zadarmo nacpat nácka,“ zasmál se fešák Johny.

Vdova se zasmála taky. „Jsi fakt bedna,“ utrousila laškovně. „Není bedna, jako bedna,“ odpověděl vdovičce tajemně. Martě Havránkové jen bylo trochu divné, že švagr má po těch dlouhých letech pobytu za Velkou louží stále výbornou češtinu bez cizího přízvuku.

I tuto odpověď záhy dostala  – v New Yorku většinou komunikuje s českými přistěhovalci a taky mezi sebou uzavírají obchody. Na angličtinu snad ani nemají čas.

Vdova chápavě pokyvovala hlavou. Johny si oddychl. První finta úspěšně vyšla. Ostatně jako vždycky, když se v jedné libeňské hospodě dozvěděl o osamocených ženách, z kterých mohl něco vytřískat pro sebe. A tak v těch drbech zavětřil vdovu Havránkovou, která prý byla vskutku prachatá.

Pochytil i informaci o sourozenci zemřelého bratra, žijícího v Americe. A vše další k tomu, než Johny nabyl jistotu, že se může objevit u Havránkové ve dveřích. On to vlastně ani tak Johny Havránek nebyl – v policejním záznamu s fotografií podvodníka všeho druhu figuroval jako Vilém Běhounek.

A měl velkou radost, když mu vdovička šeptla, že s odjezdem spěchat nemusí. Ani pohoršení v sousedství nebudili, jsou přece rodina. 

V podstatě máme s Martičkou před svatbou

Vilém vulgo Johny měl vždycky pár dolarů u sebe. Před svými obětmi je občas jako by mimoděk vytrousil z kapsy. To aby se vidělo, že je Amerikán, který se pro dolar či dva sehnout zrovna nehodlá. Samozřejmě že to pak udělal a tvářil se otráveně.

Tohle divadlo se ženám líbilo. A ještě víc o toho pracháče ve vlastní režii pečovat. Vilém Běhounek byl časem trochu překvapený, když mu vdovička domů přivedla jakéhosi chlapa. Chtěl od toho „Amerikána“ pomoct.

Byl to továrník v maléru kvůli finančním čachrům. Taky po něm šla policie. „Uschoval byste mi u vašich známých na ambasádě milion? I nějaké to kilo zlata,“ pronesl továrník s opatrnou poznámkou, že směnit vše za dolary by se mu v té šlamastyce líbilo úplně nejvíc.

„To nemohu přijmout, protože zatím nevím, jestli se na ambasádě někdo…“, kroutil Běhounek odmítavě hlavou. A nepřijal ani balíček bankovek jako závdavek, že to továrník myslí vážně. „V podstatě máme s Martičkou před svatbou a nechtěl bych do té doby…Však víte, mazec se zákonem je na světě raz dva.“

Je dobré mít aspoň trochu peněz do začátku…

Továrník posmutněl a pak se mu rozzářily oči. „Jste fajn chlap! Lump by si ty peníze ihned vzal. Ale na té ambasádě se opravdu zeptejte,“ řekl už prosebně.

Johny se zamyslel a řekl: „Uděláme to takto: Na ambasádu ten kšeftík půjdete uzavřít se mnou. To pro pořádek,“ navrhl továrníkovi. Ten se ihned zhrozil. Bojí se teď i lidí v nádražácké uniformě!

Běhounek toho vyděšeného chlápka odhadl dobře. Když po něm jde policie, pak se zbytečně nechce ukazovat vůbec nikde. Za pár dní se továrník v bytě vdovy Havránkové objevil znovu.

I s objemnou kabelou, ve které byly miliony dva. Ani avizované zlato nechybělo. Směna peněz i drahocenného kovu za tvrdou měnu byla dohodnuta. Tak to alespoň tvrdil Vilém Běhounek.

Past sklapla. Vilém alias Johny vzal kabelu a odešel. Navždy a nikdo nevěděl kam. Ztratil se i zoufalé policii v běhu událostí, které záhy rozvířil únorový komunistický převrat v roce 1948.

Kusé informace upachtěným detektivům o tomto podvodníkovi pak poskytla, jak jinak, pražská galérka. Vilém Běhounek jí dal o sobě zprávu z Ameriky. Prý mu tam taky říkají Johny a je dobré mít aspoň trochu peněz do začátku…