David Glockner: Bláznova hrobka
1. června 2025 12:33
Přidejte si nás na domovskou 
Zatím se do městečka stahují pochybné existence a všichni chtějí to samé – objevit podzemní chodbu údajně vedoucí k hrobce Edwarda Kelleyho. Jedná se opravdu o hrobku dávno mrtvého alchymisty, nebo je za tím něco jiného? A kam zmizel pohřešovaný archivář…?
Ukázka z knihy:
„Hlavně ji nějak uklidni,“ říkal Vilémovi jeho šéf Radim Durman, když se ho před třemi dny snažil přemluvit, aby tuhle podivnou práci vzal. „Já už nevím, co si s ní počít. Volá snad každou hodinu. Je těžké to nezvednout. Nejspíš z toho čekání a nejistoty už blázní.
Chudák ženská. Nechci ji mít na svědomí.“
„Ty máš svědomí, Radime?“
„Mám, Viléme. Dost zakrnělé, ale i tak mě občas zašimrá.“
„Nic nevypátrám.“
„A co když jo? Jsi můj nejlepší člověk.“
„Nejlepší jsi přece ty.“
„To se nepočítá. Já musím zůstat tady. Hlídat další kšefty. Tohle je jen taková… já nevím, jak bych to nazval. Musíš tam prostě jet ty. Porozhlídneš se a určitě tě něco napadne. Vezmi si na to týden. Nebo klidně dva. Všechno pěkně v klidu. Vypadneš z Prahy. Najdeš si fajn hotel, pár dní budeš zkoumat terén. Budeš v klidu. Tohle přesně teď potřebuješ, ne?“
„Být v klidu? K čemu? Abych se mohl víc soustředit na to, co se mi stalo?“
„S tebou se nedá rozumně mluvit. Mám tě snad prosit na kolenou, abys něco pro firmu dělal?“
„Já nevím. Chce se ti?“
„Tak dobře. Pošlu tam někoho jiného. Ale něco ti řeknu: podle mě děláš chybu, že tam nejedeš. Je to promarněná příležitost. Víš, co tím myslím.“
Tím ho Durman dostal. Zmínkou o promarněné příležitosti. Tuhle větičku používali vždycky, když potkali ženu, která je přitahovala, ale zrovna v té chvíli neměli energii nebo chuť něco si s ní začít. Aspoň se o to pokusit. Jen tak po ní pokukovali a představovali si, jaké by to asi bylo. A skrytě se pochechtávali, protože ta hra jim přinášela nezvykle velké potěšení. Jako dva malí kluci. Typická promarněná příležitost. Ale třeba je to tak dobře. Bůhví, jakou má povahu, šeptal Vilém a Durman horlivě přikyvoval. Přesně. Jde z ní úplně strach. Máme štěstí, co?
„Kde to vlastně je, Radime?“
„Město se jmenuje Blatná. Někde v Krušných horách. V zimě ráj lyžařů, v létě turistů a cyklistů.“
„A teď na podzim?“
„Zřejmě vlci, Viléme. Lišky a vlci. Medvědi. Copak já vím? V životě jsem v těch končinách nebyl. Ale určitě je tam klid. Bůhví, jestli tam mají elektřinu a telefon.“
„Říkal jsi, že ti volá každou hodinu.“
„Nerozumíš nadsázce? Chci tím jen říct, že tam lišky dávají dobrou noc. Tys tam někdy byl?“
„Ne,“ zalhal Vilém. A rychle se zeptal: „Ona je schopná to zaplatit?“
„Už poslala zálohu.“
A teď s tou paní seděl v její kuchyni. Lehce pokleslá víčka jí dělala starší, než ve skutečnosti byla. Pravidelný obličej s výraznými lícními kostmi, velice bledý, jako kdyby trávila dny někde v podzemí. Možná v sobě nesla geny macaráta jeskynního. Narezlé vlnité vlasy svázané na temeni do ledabylého culíku, štíhlá, s pružnými pohyby atletky. Ale i tak působila dojmem člověka, který je už dlouho zahnaný do kouta, takže našel způsob, jak v tom koutě přežívat…
David Glockner vystudoval chemii, ale po několika letech práce ve farmaceutické firmě se rozhodl věnovat literatuře a hudbě. Nějaký čas žil na Krétě. Odtud musel uprchnout, protože hrozilo, že se stane obětí krevní msty. Po návratu do Čech pracoval jako editor a grafik v časopisech a novinách. Poslední léta se soustředí především na psaní knih. Čtenáři jej znají jako autora bestselleru Císařův prezident, historického románu Císařův levoboček nebo mysteriózních thrillerů Satanovo vejce, Dvě, Prokletí rodu Auerspergů, Tajemství rodu Rottových a Vraždy na Grabštejně. S dcerou a labradorem Arnoštem žije na severu Čech.
David Glockner: Bláznova hrobka, vydává nakladatelství Kalibr, 416 stran, doporučená cena 399 Kč
