Daniel Polman: Rychlejší než vítěz
3. prosince 2024 07:01
Přidejte si nás na domovskou 
Dan, přezdívaný „ultrapako“, ujel s naloženým kolem v průměru 300 km denně. Závod vedoucí přes 15 evropských zemí z nejsevernějšího cípu Evropy do přístavu Tarifa na Gibraltaru dokončil i přes těžký pád a návštěvu nemocnice na prvním místě s náskokem 500 km! Po příletu zpět do České republiky přišel šok, když zjistil, že v oficiálních výsledcích je vše jinak.
Danovi fanoušci, kteří závod bedlivě sledovali on-line, věděli, kde je pravda a kdo je skutečný vítěz. Po návratu do Nové Paky mu to dali najevo velkolepým přivítáním. Kniha je ryzím svědectvím o silném (nejen) sportovním příběhu. Tak silném, že je mimo veškeré tabulky, včetně těch výsledkových.
Příběh dokreslují autorovy fotografie a také několik profesionálních snímků kamaráda Tadeáše Kopči, který mohl závod dokumentovat pouze do poloviny trasy, kdy organizátor změnil pravidla a vydal striktní zákaz focení. Nečekaných změn bylo ale více… „Když se za North Cape – Tarifa ohlédnu, vidím především dvě věci. Úžasnou krajinu našeho velmi rozmanitého kontinentu a shledání s fajn lidmi na trase, v cíli a nakonec i doma v Nové Pace. Byla to jízda, která vedla peklem, očistcem i rájem. Měla všechno – od těžkých krizí až po nebeskou euforii,“ říká autor.
Ukázky z knihy:
Úderem půlnoci Andy pouští peloton se slovy: „Start! A jeďte ty první sjezdy fakt pomalu.“ Startovní pasáž připomínala spíš bikros, protože jsme valili hned z poměrně prudké rampy do zákrut. Už v prvním stoupání jsme se oddělili od pelotonu spolu s Jasmijn Muller a Berndem Paulem, dvěma favority závodu. Oba viděli přítomnost dodávky na startu kriticky, a tak mi nechtěli darovat ani metr. Byl jsem s tím v pohodě, protože ač bylo tempo solidní, pořád jsem měl docela velké rezervy. Nicméně moje chuť jim ujet postupně sílila. Zatoužil jsem být sám – jen já a severská pustina.
Jasmijn na zrychlení celkem rozumně nereagovala, ale Paul se mě snažil v závodě držet, seč mu síly stačily. A ještě do mě ryl, čímž si podepsal svůj ortel. Stal se tou dobou posledním člověkem na Zemi, se kterým bych chtěl jet. Plán byl tedy jasný, zdejchnout se mu. Hned! Když zjistil, že mu ve třetím kopci ujíždím, šel přes hranu. Podle dýchání jsem viděl, že ručička jeho otáčkoměru je až na konci červeného pole. Dával si víc, než bylo zdrávo, a bolelo ho to. Braljsem to jako trest za ty jeho blbý kecy už před startem. Pak přišel sjezd a rovinka. Padnul mi do háku a v tu chvíli mi přestala řadit pravá páka. Tedy ta důležitější, která ovládá přehazovačku. Takže trest stihnul i mě. Rychle jsem zkontroloval řazení na tlačítkách, která jsem měl na konci časovkářských nástavců.
Ta naštěstí fungovala. Připadal jsem si jako letadlo, které má poruchu, a přesto se může spolehnout na sice ne plnohodnotný, ale fungující záložní systém. Problém ale byl, že se to celé stalo na začátku extrémně dlouhého letu. Představa, že budu následujících 7400 kiláků řadit tlačítky na konci nástavců, ve mně vzbuzovala oprávněný strach. Ten sílil i při uvědomění, že je přede mnou taková vzdálenost, která je poctivou porcí i pro dopravní letadla, k nimž jsem se v tu chvíli přirovnával…
Nasedl jsem na kolo a rozjel se. Syčel jsem bolestí jako had a po chvíli se začal i trochu třást zimnicí. Projevy těla utišit nešly, ale hlava fungovala stále, jak má. Cesta do Lleidy se táhla jako útrpná pouť za vzkříšením. Nejvíce mě při šlapání bolel levý bok. Měl jsem nutkání zastavit a podívat se, co že se to pod elastickou látkou skrývá. „Kašli na to a jeď!“ zněl jasný rozkaz. Díky podobným stručným a jasným povelům jsem dojel na okraj města. Lidé na tu oživlou mrtvolu vyválenou v prachu civěli jako na zjevení. Nejhorším šokem pro ně bylo, když na ně promluvila anglicky a něco po nich chtěla. Pochodil jsem asi až u osmého osloveného. Byl to týpek na kole, takže pomoc cyklistovi v nesnázích bral jako povinnost. Anglicky neuměl, ale když jsem rukou ukázal na rány a řekl „hospital“, bylo mu jasné, co po něm chci. Nejdříve jsme jeli asi na nějakou polikliniku, ale pak mu došlo, že větší nemocnice bude přeci jen jistota. Takže jsme to zase otočili a jeli přes celé město. Držel jsem se ho jako tonoucí stébla a prokličkoval za jeho zadkem až k nemocnici. Ze srdce jsem mu poděkoval, což byla vlastně za celou dobu jediná naše komunikace.
Daniel Polman žije od narození (1979) v podkrkonošském městě Nová Paka. S manželkou Šárkou vychovává dvě dcery. Po dokončení magisterského studia managementu cestovního ruchu pracoval 14 let jako šéfredaktor časopisu lidé&HORY, dnes působí jako publicista na volné noze a předseda redakční rady regionálního měsíčníku Achát.
Kromě psaní se věnuje i vytrvalostnímu sportu, zejména ultracyklistice, v níž dosáhl několika mezinárodních úspěchů. Od roku 2016 je držitelem českého rekordu v jízdě na 24 hodin (911,68 km), v roce 2019 dokončil jako třetí Čech 5000 km dlouhý závod přes USA „Race Across America“, v červenci 2022 absolvoval 7400 km dlouhý závod bez podpory „North Cape – Tarifa“, protínající 15 evropských zemí. Daří se mu i na MTB v terénu. Mimo jiné čtyřikrát vyhrál závod 400 Ultra a je vítězem legendárního ultramaratonu 1000 Miles Adventure, kde na severní trase zajel nejlepší čas 14leté historie. Titul mistra ČR získal na MTB 24hodinovce (2023) i v kategorii masters II v MTB maratonu (2024).
Uskutečnil i několik vytrvalostních projektů, při kterých zkombinoval ultracyklistiku a výstupy na alpské vrcholy. Svá dobrodružství předává dál prostřednictvím knih, filmů a přednášek pro veřejnost. Sportovní úsilí úspěšně propojuje i se sbírkami na pomoc nemocných či hendikepovaných lidí.
Zážitky z extrémních závodů a projektů popsal ve třech knihách: DREAAM, OKOLO a Rychlejší než vítěz. Je také autorem pohádkové trilogie o rodině Nezmarů s podtitulem Pohádky pro malé i velké sportovce. V roce 2023 vydal u nakladatelství Universum román Holka statečná.
Více najdete na sociálních sítích a webu autora: www.danielpolman.com
Daniel Polman: Rychlejší než vítěz, vydává nakladatelství Universum, 312 stran, doporučená cena 449 Kč
