dnes
Pondělí - zatazeno
5°C
zítra
Úterý - zatazeno
6°C
pozítří
Středa - polojasno
3°C
Chantal voní Praha jako knihy z antikvariátu
Pro Chantal Poullain je Praha jedno z nejkrásnějších měst, které zná. Foto: archiv

Chantal voní Praha jako knihy z antikvariátu

Herečka Chantal Poullain je světoběžnice. V České republice žila roky v Brně, ale před časem se přestěhovala do metropole. „Mám zde spoustu oblíbených místeček, hlavně v srdci Prahy,“ sdělila Pražkému patriotu.

Chantal Poullain

Narodila se 17. 8. 1956 v Marseille.

V Ženevě absolvovala divadelní akademii, studovala i v Londýně.

V roce 1978 se poznala s Bolkem Polívkou (1949), s nímž má syna Vladimíra (1989).

Účinkovala v Divadle Na provázku, v Divadle v Hradci Králové i v Národním divadle v Praze. Dnes vystupuje v jejím oblíbeném divadle Ungelt, kde hraje Hru o manželství, Na vaše riziko a Šest tanečních hodin v šesti týdnech.

Koncertuje po celé republice s francouzskými šansony, za doprovodu jazzového tria (Š. Markovič, O. Kabrna, V. Švec), vydala album Chansons a připravuje nové cédéčko.

Filmy: Šašek a královna, Král Ubu, Konec starých časů, Hrad z písku, Kopytem sem, kopytem tam a další.

S Michaelou Zindelovou napsala knihu Chantal Život na laně.

Je zakladatelkou a prezidentkou nadace Archa Chantal.

Ráda cestujete?
Když mám pár dní volno, rozletím se nejdřív za svojí rodinou. A hned nasaju atmosféru živelné Francie. Miluju ty úzké uličky, terasy a kavárničky, všude to žije! Často jsem za komunistů slyšela: to vám závidíme. Ale podívejte se, jak se na terasy dívají dneska lidi v Praze. V deset večer všichni volají policajty, že nemůžou spát. Město má ale žít! Já osobně mám ten hluk ráda. Podobnou netoleranci z naší strany považuju za smutnou. Myslím si, že města mají být živá, a pokud se rozhodnete pro život v centru města, máte situaci brát se vším všudy. Dokážete si vlastně ještě vybavit tu naprosto odlišnou situaci před pár lety?

Jaký máte vztah k naší metropoli?
Miluju Prahu i život v ní, je to jedno z nejkrásnějších měst, které znám. Samozřejmě miluju i Marseille, kde jsem se narodila, ta má úžasnou atmosféru – třeba přístav. Líbí se mi samozřejmě Paříž, Benátky, New York, ale Marseille je země v zemi, voňavá proteplenými kameny, je o odplouvání a cestování. Praha zato voní jako staré knihy, pečlivě uložené v antikvariátu. To miluju.

Máte tady nějaké oblíbené místo?
Samozřejmě mám spoustu místeček, hlavně v srdci Prahy. Na druhou stranu se divím, a mrzí mě, že se určitým kavárnám nebo restauracím musím vyhýbat, protože ceny nejsou pro peněženku každého – jsou předražené. Nemám skutečně ráda, když se selektuje, kdo má „právo“ tam chodit. Ale asi jde o stejný problém ve všech metropolích.

V Paříži jsou v centru restaurace také neúměrně drahé.
Ano, jsou, ale pozor, v Praze jsou někdy už dražší.

Obraťme list. Vypínáte v noci telefon?
Nikdy, kvůli rodině. Ale když zazvoní tak v sedm ráno, mám po představení a je to nějaké cizí číslo, tak zuřím. Ale na devadesát devět procent telefon zvednu. Nepatřím k lidem, kteří odmítnou cizí číslo – na druhé straně může být někdo, kdo mě potřebuje.

Vybavujete se dlouze?
Co to znamená dlouze? Technologie nám dává možnost být neustále ve spojení. Někdy to mívá plus i mínus – ale věřte mi, pro své blízké jsem moc ráda, že telefon nebo skype mám.

Svěřují se vám lidi často?
Ano, a mě to těší. Spíš řeším problémy jiných a svoje nedávám najevo. Já málokdy zavolám, jsem spíš medvěd a potřebuju se vyrovnat s problémy sama. Doma si někdy ve vaně pobrečím, ale pak se postavím před problém a řeším ho, jak nejlíp svedu.

S kým řešíte vaše problémy?
Mnoho témat mohu řešit s mojí sestrou – někdy se snažíme vyřešit záležitost v záchvatech smíchu – „jak jsme v p…“ Například, když jsem byla těžce nemocná – věděla o tom z rodiny jen moje sestra a její manžel. A samozřejmě můj syn a pár blízkých. Jinak nikdo. Ani máma. Od okamžiku, kdy zemřela moje druhá sestra na rakovinu, prožívá trauma, takže jsem se rozhodla nikomu nic neříct. Ale podobná témata jsou na hlubší rozhovor – hodně z nich jsem otevřela ve svojí knížce Chantal Život na laně.

Často říkáte, že se jednou vrátíte do Francie.
Ano, a změním tam profesi i styl života.

Dokážete to?
Jasně. Vždycky se můžeme naučit něco nového, riskovat, nacházet nové cesty. Nikdy není pozdě. A určitě mě to bude bavit. Zatím mám ještě dost práce a plánů tady. Moje sestra je sochařka, tak mě napadlo uspořádat v Praze třígenerační výstavu, kde by byla zastoupená celá moje rodina: obrazy mojí mámy, sochy mojí sestry a kresby její dcery.

A vaše obrazy?
Já maluji jen pro kamarády. Nedávno jsem dostala dárek od Vladimíra (syn, pozn. aut.). Udělal mi nádhernou sochu, a já se do ní úplně zamilovala. Znázorňuje člověka, oblečeného v dlouhém kabátu až na zem, s klaunskými botami na nohou. Jednu ruku má položenou na hlavě shora a druhou zdola, s roztaženými prsty před pusou. Má zavřené oči, a protože mu nejsou vidět ústa, a tak z výrazu nevíme, jestli se zoufale směje nebo zoufale šklebí. Socha je úžasná. Mám od Vladimíra spoustu soch, tahle je jeho pátá velká.

Kde přišel na námět?
Je to v podstatě on sám. Vladimír je hrozně veselý člověk, ale má v sobě i stavy zoufalství. Je velmi emocionální.

Není škoda, že se Vladimír nevěnuje spíš výtvarnému umění, než herectví, když má pro něj takové nadání?
Když se člověk ráno probudí a nutí ho to tvořit, tak jo, ale Vladimír nemá takovou potřebu. Tvoří sem tam, když mi chce udělat radost. Ale teď je hlavně celý „položený“ do divadla. Což není daleko od inspirace k jeho poslední soše.


Autor: Vašek Vašák

Čestnými občany Prahy by mohli být Zátopková, Capalbo a in memoriam Wagner

31. května 2016 v 15:40

Čestnými občany Prahy by mohli být olympijská vítězka v hodu oštěpem Dana Zátopková a zakladatel pražského maratonu Carlo Capalbo. Návrhy na udělení čestných občanství dnes schválila městská rada, potvrdit je ještě musí zastupitelstvo. Stříbrnou medaili za zásluhy radní navrhli udělit in memoriam...

Další články
Nahoru