Britský odborník odolal v Praze betonářské lobby a prosadil stoky postavené z třikrát pálených cihel
29. září 2021 10:40
Přidejte si nás na domovskou V současnosti si nelze život v metropoli představit bez důsledného oddělení člověka od jeho odpadů a výměšků. Nebývalo tomu ale vždycky tak. Pomineme-li naprosté výjimky, obyvatelé byli až do sklonku 18. století odkázáni na žumpy, s jejichž obsahem bylo nutné manipulovat za pomoci lidské a zvířecí síly.
Kanalizační sítě vybudované v 18. a 19. století sice čistotu města významně zvýšily, ale řešením byly jen polovičatým. Nepokrývaly celou rozlohu města a před vypuštěním do Vltavy nebyla odpadní voda nijak čištěna.
Systém navíc neměl dostatečný spád, takže v něm přetrvávala síť zahnívajících žump, které bylo nutno nadále manuálně vyvážet. Cholerové a tyfové epidemie, tyto metly historických měst, se i díky tomu do Prahy stále vracely.
Z nabízeného si nevybral a předložil tedy návrh vlastní, který se mu podařilo prosadit. Lindleyho projekt kanalizace nepočítal, na rozdíl od ostatních, s žádnými kompromisy. Systém pokrýval celé město a byl čistě gravitační.
Sir William Lindley. Foto: se souhlasem PVK
Žumpy v něm neměly místo a veškerá odpadní voda směřovala samospádem do nově zbudované čistírny v Bubenči. Zde se splašky nejprve na česlích zbavovaly objemnějších odpadů (například dřeva, hadrů, fekálií).
Jemné kaly poté sedimentovaly v nádržích a byly dále prodávány sedlákům jako žádané hnojivo. I při stavbě stok trval Lindley na prvotřídním materiálu. Odolal tlaku betonářské lobby a nechal je postavit z třikrát pálených cihel „zvonivek“, které slouží až do současnosti.
Rok 1906, kdy byla kanalizační síť s čistírnou spuštěna, znamenal pro čistotu města zásadní přelom. Z plodů práce Williama Heerleina Lindleyho a všech ostatních, kteří se na výstavbě podíleli, se těšíme dodnes.
Moderní kanalizace, toto neviditelné město pod městem, nám pomáhá udržovat pohodlnou distanci mezi námi a našimi exkrementy.
